V těch místech jsem nikdy nebyla, dovedl mě tam můj pes na procházce. Najednou se z mlhy vynořil starý kříž a po něm těžce zraněný voják.

Plazivá nenápadná cestička to vzdala a brzy se ztratila v lese. Kousek dál byl malý železný most a pod ním se třpytila stuha napůl vyschlého potoka. Bylo tu ticho jako v hrobě, nikde nikdo.

Už jsem se chtěla zastavit a obrátit se na zpáteční cestu, když v tom se moje Steasy hlasitě rozštěkala.

Byla to hlídací kolie, neuvěřitelně šikovná a chytrá fenka, která toho uměla tolik, že už jen stačilo, aby promluvila. Vrátila se ke mně, obrátila se a znovu zmizela v zeleném závoji kopřiv. Zvedla jsem paže vysoko nad hlavu a vyrazila za ní.

Do vysoké trávy

Rozhrnula jsem prales, který začínal hned za naším městem od prvních paneláků, a vstoupila na železný most. Už jsem tu několikrát byla. Most byl postaven za první světové války, od té doby uběhlo mnoho let a krajina se kolem změnila. Ale zde jako by se zastavil čas.

Steasy mě lákala dál po stezce, která se tu překvapivě objevila. Určitě sem chodili i ostatní pejskaři ze sídliště. Po několika krocích fenka odbočila do vysoké trávy. Spatřila jsem v mlze železný kříž. Ještě jsem na něj nenarazila, i když jsem tu už dříve několikrát byla.

Podivná bytost

Byl to ten nejobyčejnější kříž ze všech křížů. Byl na tom podobně jako most. Jedna horní příčka byla odkrojena zubem času, zbytek byl pokryt odloupanými plásty oranžové rzi. Chvíli jsem u kříže postála a pak se obrátila na zpáteční cestu.

Byla jsem v polovině mostu, když se najednou nad moji hlavu přihnal oblak mlhy, ze které se vypotácela obluda. Stála na dvou vratkých nohou a místo hlavy měla podivnou kouli, ze které vystupovaly velké, lesklé oči.

Zůstala jsem stát přimrazena na místě. Jak se ukázalo, ta na první pohled obluda byl člověk, který měl nasazenou starou plynovou masku. Něco nesrozumitelného křičel a opřel se o zábradlí mostu.

Pak najednou klesl na jednu nohu. Spatřila jsem, že je zraněný. Vzápětí z mlžného oparu dávného času vyšla žena. Byla oblečena do bílého obleku. Na hrudi měla červený kříž, na hlavě měla bílý čepeček.

Byla to prababička?

Pochopila jsem, že se jedná o zdravotní sestru, i když její oblečení vyšlo dávno z módy. Vzápětí poklekla ke zraněnému muži. Pokoušela se mu pomoci. Z okolí k mostu ke mně doléhaly podivné rány. Byla to střelba? Celá scéna trvala sotva několik okamžiků.

Pak všechno opět zahalila mlha. Vzpomněla jsem si, co mi kdysi vyprávěl můj děda. Příhoda se týkala mé prababičky, která za války pracovala jako dobrovolná ošetřovatelka Červeného kříže za frontou, ze které se vracelo stále více raněných.

Prošlo jich jejíma rukama bezpočet. Minulost, která se mi tak nečekaně zjevila, jsem si dala do spojitosti s touto událostí. Za války byla na místě dnešního sídliště velká karanténní stanice. V okolí bylo pohřbeno mnoho neznámých vojáků.

V zarostlém pralese lesa a trávy zůstal jen jediný kříž. Vrátila jsem se k němu a pověsila na něj věneček pampelišek. Ještě neodkvetly, jako by se na tom podivném místě opravdu zastavil čas…

Věra (61), Vysočina