Prasata jsou nejen šikovná, ale dokonce pořádně mazaná. Jeden takový malý čuník si nás doslova ochočil.
Prarodiče měli velký dům na vesnici, a já tam prožívala každé letní prázdniny. Měli vždycky plno zvířat, chovali je na maso. Vedle slepic, kachen, králíků i krocanů tam žila také prasátka. Zabijačka bývala častým důvodem veselých rodinných sešlostí.
Prarodiče si vystačili s chovem sami a ještě nás, příbuzné z města, zásobili. Jednou se ale stalo, že se narodilo hned deset selátek. Dvě zemřela hned po narození a jedno bylo tak malinké, že mu dědeček nedával žádnou šanci.
Nerozluční kamarádi
Babička uložila selátko do krabice a šup s ním do trouby. Aby bylo v teple. Krmila ho jako mimino mlékem v lahvičce s dudlíkem a dala mu, jako jedinému zvířeti na jejich malém statku, jméno Jozífek.
Selátko rostlo a babička mu udělala pelíšek pod pecí. Tam rád polehával pes Žofík a nahoře na peci se hřála kočka Míca. Jak čas šel, stali se z těch tří kamarádi. Dokázali si spolu úžasně hrát. Jozífek rostl a už z něho byl pořádný kus.
Do chléva k ostatním se mu ale nechtělo. Za svůj domov považoval kuchyň a pohodlný kobereček před vyhřátou pecí. Babička ho v tom podporovala. „Nemělas mu dávat jméno!“ rozčiloval se děda. „Budeš brečet, až bude zabijačka!“
Pod jabloní
Jak šel čas, Jozífek se naučil pod vedením babičky čistotě. Třeba chrochtl u dveří, když chtěl pustit na dvorek na záchod. Naučil se i několik pěkných cirkusových kousků. Bavil tím nejen naši rodinu, ale celou vesnici.
Rád například nosil na hlavě dědův klobouček. Když dosáhl patřičné váhy a dědeček babičce oznámil, že nadešel pašíkův čas, babička mu na to stroze odpověděla, že pokud Jozífka zabije, tak se s ním rozvede.
A tak nám dělal čuník radost ještě mnoho let, až zemřel stářím. Babička jeho smrt oplakala a nechala ho pohřbít pod jabloní, kde si rád pochutnával na spadlých jablíčkách. Vzpomínka na Jozífka mě provází celý život, tak, že si na vepřovém nepochutnám.
Dagmar (61), Karlovarsko
