Kdysi jsem si pronajala chatu u rybníka. Těšila jsem se, že budu pár dní jenom odpočívat. Noc co noc jsem ale zažívala nepříjemné chvilky.
Stalo se to už asi před patnácti lety, ale stále si to moc dobře pamatuji. Po náročném pracovním pololetí jsem si potřebovala pořádně odfrknout. Známému se uvolnila chata, kterou pronajímal přímo u rybníka.
Ideální místo pro meditaci, pomyslela jsem si a těšila jsem se, jak si několik dní odpočinu. To jsem se ale přepočítala…
Přímo idylické místo
Bylo odpoledne. Udělala jsem si čaj, posadila se k rybníku a nasála vůni přírody. V duchu jsem znovu děkovala kamarádovi, který mi poskytl chatu k pronájmu alespoň na pár dní. Místo vypadalo idylicky a ideálně pro moje účely. Potřebovala jsem relaxovat.
Vzbudil mě křik
K večeru jsem s knihou v ruce poslouchala cvrčky, když se na hladině rybníka objevilo několik vzduchových bublinek. Pod vodou se ozval podivný zvuk. Myslela jsem si, že jde o velkou rybu. Nevěnovala jsem tomu pozornost a šla jsem si brzy lehnout.
Krátce nato mě ale vzbudil křik. „Pomoc!“ slyšela jsem zřetelný hlas, šplouchání vody a lapání po dechu.
Hladina byla klidná
Vyběhla jsem v noční košili před chatu až na molo. Měla jsem výhled na celý rybník. Hladina se odrážela v měsíčním světle jako zrcadlo. Po hluku nebo jakémkoliv pohybu nebylo ani památky. Muselo se mi to zdát.
Zpod hladiny na mě koukaly oči
Následující den jsem si udělala výlet do lesa, na místní rozhlednu a vracela jsem se kolem rybníka. Zatáhlo se a začalo pršet. Podívala jsem se dolů, voda byla překvapivě průzračná.
Pod vodními travinami jsem zahlédla pár očí, dívaly se přímo na mě, jako by volaly o pomoc.
Dávná tragédie
Utíkala jsem do chaty a volala kamarádovi, který ji vlastnil. Ozval se mi zpátky až pozdě večer a já mu všechno vyprávěla. Nechtěl mě prý strašit, v rybníku se kdysi někdo utopil, je to prý už bezmála sedmdesát let.
Ale nikdo, kromě mě, dosud v noci volání o pomoc neslyšel. Já jsem odmalička měla radar na místa, kde se stalo neštěstí. Nepřekvapilo mě tedy, že ducha nebo ozvěny tragédie vnímám právě já.
Vnitřně jsme se spojily
Tu noc mě opět vzbudil hluk, ale já si tentokrát pustila rádio a nevystrčila nos z chaty. Druhý den mě napadlo natrhat luční kvítí, uplést z něj věneček a poslat ho po vodě. „Vím o tobě, dopřej mi klid a já ho dopřeji tobě,“ pomyslela jsem si.
Pak už jsme s tou utopenou duší byly propojeny až do konce pobytu. Je pravda, že jsem chtěla přijít na jiné myšlenky, a to se mi svým způsobem povedlo. Jen doufám, že ta nebohá dívka konečně nalezla svůj klid.
Adéla K. (50), jižní Čechy
