Bylo mi patnáct a rodiče se rozcházeli. Neuměla jsem si představit, že odteď budu žít bez táty. Končilo léto, končily prázdniny.
Končící léto bývá smutné. Tamto bylo zvlášť melancholické. Courala jsem se zlatou pšenicí s máminými slunečními brýlemi na nose. Přivezla si je z dovolené v NDR, kde už ovšem byla nikoli s tátou, ale s panem K.
Bylo mi sotva patnáct a musela jsem se vyrovnat se skutečností, že se manželství mých rodičů rozpadlo. Nějak jsem si s tím neuměla poradit. Kam teď táta půjde? Nebyl tak hezký jako pan K., ale byl to můj táta, jediný, jiného mít nikdy nebudu. Měla jsem ho ráda.
Setřela jsem si slzy a sedla si na schůdky vedoucí do nádrže na návsi, kde se mrskali kapři. Ranní slunce, slabé jako čaj, se pracně prodíralo mraky a mlhou. Zachvěla jsem se zimou a taky jsem sebou trhla, jelikož jsem za sebou zaslechla kroky. Byl to Pavel, i on vstával se slepicemi.
Kamarád z dětství
Pavel a jeho máma obývali sousední chatu. Svého tátu Pavel nikdy nepoznal, kluci se mu odjakživa smáli, že je mamánek. Kamarádil se spíš s holkami, hlavně tedy se mnou. Sedl si o schůdek výš. „Ty to chápeš?“ ohlédla jsem se na něj.
„Kam se ztrácí láska? Kam odchází? Myslela jsem, že se nemůže jen tak vytratit. Že zůstává.“ Po tváři mi spadla další slza. Zasmál se: „Myslíš jako konstantní veličina?“ Plánoval, že půjde na ČVUT, což také později provedl.
Dodal: „Netrap se tím. S tátou se budeš vídat dál, uvidíš. Hlavně nebuď smutná. Koukni támhle na tu hrdličku. Jak šťastně vyzpěvuje. Čeká ji zima, bude bojovat o přežití. Přesto je veselá, koukej.“ Podala jsem mu ruku a on ji stiskl. Pavel byl můj hodný kamarád z dětství.
K mému žalu se později někam ztratil. S mámou, zřejmě z finančních důvodů, aby mohl vystudovat, chatu prodali jakémusi nevrlému rybáři a jeho hašteřivé ženě. To bylo, když jsem chodila na střední školu. Od té doby jsem ho neviděla.
Tvoje holka?
Poslal nám ovšem domů oznámení o ukončení studia. Sice jsem ho léta neviděla, ale řekla jsem si, že mu půjdu pogratulovat, byl to hodný kluk a vždycky se ke mně moc hezky choval. I když jsme se tak dlouho neviděli, hned jsme se poznali. Na první pohled byl rád, že mě vidí, usmíval se, slušelo mu to.
Tiskli jsme si ruce vřele a dlouho, až to nevydržela nějaká semetrika a zapištěla: „Tak Pavle, jdeme, naši čekají.“ Šeptla jsem: „Tvoje holka?“ Provinile kývl. O měsíc později jsem dostala dopis, psal, že už žádnou holku nemá a že za mnou přijede na chatu.
Historie se opakovala: končilo léto, seděli jsme na schůdcích vedoucích do požární nádrže, kde se mrskali kapři. Pavel povídá: „Tady ses ptala, kam se ztrácejí lásky. Myslím, že ta naše se neztratila,“ a navlékl mi prstýnek z pouti. Za tři kačky. Mám ho dodnes, a k němu Pavla za manžela.
Libuše (62), České Budějovice
