Některé vztahy jsou tak moc silné, že na ně člověk nikdy nezapomene, i když trvaly jen krátce.

Vdala jsem se v životě jen jednou. Nyní, i po mnoha letech v manželství jsem stále šťastná a spokojená, ale myšlenky se mi často vracejí do mého mládí. Tehdy jsem prožila cit, který neměl budoucnost, o to víc byl však intenzivní.

Líbil se mi moc

To, že se mladá žena zamiluje do výrazně staršího muže, se stává celkem často. Tehdy mi bylo dvacet jedna let, jemu pětačtyřicet let. Líbil se mi. Hrozně moc. Věděla jsem, že je ženatý, a že to tudíž nemá budoucnost.

Roman pracoval ve stejné budově jako já, jen v jiné firmě. Potkávali jsme se často na chodbě.

Chvíle pro sebe

Jednoho dne, po mnoha týdnech, kdy jsme se na sebe jen usmívali na chodbě, mě konečně oslovil. Chvíli jsme si povídali. Pokud jsem do Romana byla předtím jen platonicky zakoukaná, nyní jsem se šíleně zamilovala. Byl to cit velmi silný a intenzivní.

Nejprve jsme si kradli chvilky pro sebe v práci, pak jsme se setkávali i v kavárnách a vinárnách.

Jel za mnou přes celou republiku

Věděla jsem, že mě miluje stejně jako já jeho. A bylo mi jasné, že se nerozvede. Definitivně si mě získal, když jednou přijel dříve ze služební cesty z Prahy, kde měl původně přespat. Ujel tři sta kilometrů, jen aby mě chvíli mohl vidět.

Nesváděl mě, nenaléhal na mě. Stačilo mu, že mě mohl pohladit, políbit.

Muselo to skončit

Bylo mi s Romanem krásně a i na něm jsem viděla, jak je mu se mnou dobře a že je šťastný. Chtěli jsme se setkávat tak dlouho, dokud to bude možné. Prožívala jsem nejkrásnější týdny a měsíce, jaké mě do té doby potkaly.

Pak se ale o všem dozvěděla Romanova žena. Pochopila jsem, že ten krásný tajný vztah musí skončit. Trpěli jsme oba dva, já dokonce tak moc, že jsem se přestěhovala na sever Čech. Tam jsem si později našla životního partnera.

O Romanovi jsem pak dlouho nic nevěděla. Až jedna bývalá kolegyně mi po čase prozradila, že vážně onemocněl. Tehdy už jsem byla vdaná a měla děti, přesto jsem bojovala s pokušením se za Romanem vypravit. Nakonec jsem to neudělala.

Asi dva roky poté jsem se dozvěděla velmi smutnou zprávu. Roman zemřel ještě před šedesátkou. Nikdy jsem neměla sílu jít hledat jeho hrob.

V mém srdci bude napořád

Čas plynul dál. Dnes jsem spokojená žena a zdánlivě mi nic nechybí. Svého muže i rodinu mám moc ráda a nevyměnila bych je za nic na světě. Ale takový osudový cit jako tenkrát se dá prožít jen jednou a já jsem ráda, že mě to potkalo.

Jana H. (63), Ústí nad Labem