Přijel nečekaně a zůstal téměř měsíc. Líbilo se mu u nás a my ho nedokázali vyhnat. Nezbylo než se vzepřít, abychom si zase užívali soukromí!
Muž, který se u našich dveří zjevil bez ohlášení, tvrdil, že je manželův vzdálený strýc. Neměli jsme to srdce ho odmítnout a pozvali podivného hosta dál. Po večeři se chytil za srdce a sténal, že se mu udělalo slabo.
Potřeboval jídlo
Nabídla jsem mu nocleh, přestože na mě manžel dělal za jeho zády jakési posunky. Netušila jsem, co mají znamenat. Pana Oldřicha jsem uložila v pokojíku pro hosty a šla si odpočinout k televizi. „Prosím tě, já vůbec o žádném strýci nevím!
Nikdy jsem toho chlapa neviděl,“ rozčiloval se manžel a já jen krčila rameny. Chlácholila jsem ho, že zítra určitě onen pán odejde. Nestalo se tak. Zůstal ležet a odmítal se hnout. Dokonce jsem mu musela přinést i snídani do postele.
„Jsem nemocný, prosím, nevyhánějte mě, domů to mám daleko,“ prosil a mně ho bylo líto. Dny ubíhaly a Olda byl u nás už jako doma. Dokonce i koš vynášel. Ale nic víc. Nechal se živit, ale vždycky mu chutnalo. Přijel totiž bez jediného zavazadla.
Vykrmili jsme si ho
Ocitli jsme se v bezvýchodné situaci. Neměli jsme sílu vyhnat člověka, kterému už jistě bylo kolem sedmdesáti a zdravím také nekypěl. A tak jsme si postupně na Oldíka zvykli, přestože se k nám choval jako k nějakým sluhům.
„Mám chuť na řízky, kdy už je, paní Iveto, uděláte?“ ptal se mě pokaždé, když dostal k obědu čočku s vejcem nebo těstoviny. Jedli jsme s manželem skromně. Kvůli financím i zdraví. Proč se přecpávat a potom muset hubnout? Oldovi se to nelíbilo.
Údajný strýc u nás za těch pár dnů pěkně přibral! Na otázky z rodiny odpovídal nějak vyhýbavě, prý už mu paměť tak neslouží.
Byl úplně cizí
Jednou mě oslovila před domem sousedka z patra nad námi. Prý když nejsme doma, slyší nahlas rádio! Ptala se mě, jak je to možné. Svěřila jsem se jí a ona se podivila: „Proč nezajde manžel někam na matriku? Měl by vypátrat, zda je ten muž opravdu strýc.
Pokud ne, není co řešit, ne?“ Měla pravdu a já hned hnala za manželem. Byl tím nápadem úplně nadšený. „Už mám toho mého strýčka plné zuby. To bude koukat!“ zvolal nadšeně a okamžitě se vydal shánět údaje o Oldovi. Přišel až večer.
Měl v ruce nějaký papír a hned mi z něho citoval: „Tak Olda není můj strýc ani náhodou. Příbuzný je jen podle příjmení. Jedná se o shodu jmen! Dokonce mám adresu jeho opravdových příbuzných,“ radoval se a zavolal Oldíka k večeři.
Onemocněl doopravdy
Hned mu sdělil, co zjistil. Oldík mnoho nadšení neprojevil, ale manžel byl neoblomný. „Zítra po snídani se rozloučíme. Jdi navštívit nějaké jiné dobrodince, náš hotel zavírá!“ Podivila jsem se manželově ráznosti. Takového jsem ho vůbec neznala!
Hned ráno jsem připravila falešnému strýčkovi snídani a vydatnou svačinu. Těšila jsem se, jak se rozloučíme. Jaký budeme mít konečně klid! Jenže Olda nevstával. Blížilo se už poledne, když jsem se odvážila zaklepat na jeho dveře. Spal jako zabitý!
Manžel s ním lehce zacloumal. Domníval se, že nás strýček chce přelstít a bude předstírat nějakou hroznou nemoc. Třeba rýmu! Žertoval, ale bylo to vážnější, než jsme mysleli. Oldovi bylo vážně špatně.
Strýček pro všechny
Naložili jsme ho do auta a odvezli do nejbližší nemocnice. K našemu údivu ho všichni znali. Vítali ho a plácali po zádech. Přidal se i lékař: „Tak co, Oldíku, kde jste byl tentokrát?
Zase u nějakých příbuzných?“ ptal se ironicky a mladá sestřička po jeho boku se rozesmála. Pan doktor se na nás usmál a vše vysvětlil. „Víte, tady pan Oldřich je náš pacient z oddělení pro dlouhodobě nemocné.
Občas se sebere a jde navštívit nějaké neznámé lidi, kterým tvrdí, že je jejich strýc. Vy jste ale vydrželi nejdéle. Takhle dlouho nikde nepobyl!“
Stýská se nám
Odechli jsme si. Oldíka jsme mohli zanechat v péči nemocnice a sami jít s klidným svědomím domů. Cestou jsme se stavili na obědě na oslavu, že jsme konečně sami. „Je tu nějak smutno, viď?“ zeptal se před spaním manžel a já přikývla.
Napadlo mě, že bychom si Oldíka mohli k nám brát na víkendy. Aby nám ani jemu nebylo smutno!“
Iveta D. (66), Tábor
