Přitažlivost mezi námi byla přímo magická. Kdykoli jsem šla kolem, musela jsem se toho stromu dotknout. Když ho pokáceli, cítila jsem to, musela jsem si najít náhradu.

V naší rodině byl takový krásný zvyk, který pramenil z toho, že jsme byli starý keltský rod, na čemž si zejména dědeček velice zakládal. Když se narodilo dítě, vysadila se na zahradě břízka. Tak postupně vznikl březový háj.

Když jsem měla nějaké trápení, běžela jsem ke své bříze, a tam jsem jí všechno řekla. Představovala jsem si, že každý strom má svou vílu, která v něm bydlí. Ta moje byla mou ochránkyní.

I když jsme se odstěhovali do města, kdykoli jsem k prarodičům přijela, nikdy jsem nezapomněla svůj strom obejmout. Nikdy jsem nepatřila mezi lidi, kterých by se chytaly nemoci, byla jsem zdravá jako řípa.

K zemi

Bylo tedy pro mě i mé okolí překvapením, když jsem se jednou v průběhu dne zničehonic sesunula k zemi. Bylo to jako by mě někdo podťal jako strom. Nic mi nebylo a najednou jsem ležela na zemi.

Nemohla jsem dýchat, třásla jsem se, viděla jsem rozmazaně a hučelo mi v uších. Srdce se mi chvělo a žaludek svíral strach. Všechny ve svém okolí jsem tím vyděsila, sanitka mě vezla do nemocnice se zběsilým houkáním a já se cítila na umření.

Když jsem ale měla říct, co mě konkrétně bolí, nedokázala jsem odpovědět. Nebolelo mě nic, ale vlastně úplně všechno.

Háj zmizel

Byla jsem bez síly a bez energie. Ať hledali lékaři sebevíc, vyšetření neprokázala jediný problém. Doktor můj kolaps zhodnotil jako psychický. Můj zdravotní problém byl zkrátka záhadou, kterou jsem si myslela, že nikdy nerozluštím.

Jenže osud chtěl, abych se pravdu dozvěděla. Trvalo to sice dlouhé tři roky, ale odpověd přišla. A byla neuvěřitelná! V tu dobu už prarodiče několik let nežili, jejich domek se prodal, a já do rodné vísky nějakou dobu nejela.

Až za tři roky od svého kolapsu jsem si usmyslela, že se na místo svého dětství vypravím. V ohromení jsem zůstala stát před domem a zahradou. Náš březový háj byl pokácený. Bylo mi z toho smutno. Stála jsem tam u plotu a brečela.

Začala jsem se ptát místních, kdy byly břízy, včetně té mé, pokáceny. Starousedlíci, kteří mě znali, se shodli na tom, že to bylo přesně v dobu, kdy jsem se zhroutila. A stará sousedka se běžela podívat do diáře.

Jako vyhlášená místní drbna si všechno pečlivě zapisovala. Tam našla datum, kdy ke kácení došlo. Byl to nejen stejný den, ale také hodina, kdy mě postihl kolaps. Šla jsem k zemi spolu s mou břízkou!

Už mám náhradu

Nechtěla jsem tomu zprvu uvěřit, ale nakonec jsem se rozhodla, že si za svou břízku najdu ve městě náhradu. Bez svého stromu jsem nemohla přece žít! V parku, kam jsem ráda chodila, mě zaujal modřín. Objala jsem ho a přitulila se. A čekala, jestli mě přijme.

Dodnes k němu chodím. Pomáhá mi překonávat nemoci, smutky a vyčerpání. Myslím, že díky němu je ze mě trpělivý a vyrovnaný člověk, který není vláčen negativními emocemi. Jen doufám, že tu můj strom poroste dlouho.

Julie (58), Znojmo