Začala jsem nenávidět sobotní večery, protože paní z bytu nade mnou si pokaždé zvala návštěvy. Hluk a smích bylo slyšet do pozdních nočních hodin a mě to rušilo.

Už mě to opravdu rušilo. Ta žena bydlela o patro výš, mohlo jí být tak něco přes čtyřicet, a když jsem ji potkala na chodbě nebo ve výtahu, působila docela spořádaným dojmem.

Zjevně chodila do práce, člověk by řekl, že je to normální slušná ženská, až na ty soboty, kdy žila společenským životem.

Pokaždé za ní přišel nějaký muž, mám podezření, že ne vždy tentýž, že se jednalo o různé muže, povídali si na balkoně, někdy hodně hlasitě. Bylo slyšet cinkání sklenky o sklenku, pak smích. Hluk utichl zpravidla až po půlnoci.

Nejsem nejmladší a dávno nespím, jako by mě do vody hodil. Potřebuji klid, abych usnula. Ty soboty mi vadily. Zvlášť když bylo léto a otevřená okna, to se pak chichotání rozléhalo, jako by mi cvrlikali do ucha přímo v ložnici.

Na schodech

Nikdy jsem nechtěla dělat v domě rozbroje. Jsem slušná, tichá vdova na penzi, žiji sama, a když za mnou jednou za uherský rok přijede dcera, je to pro mě svátek. Ctím pravidla a řád a vyžaduji totéž od druhých, na tom přece není nic divného.

Když jsem sousedku jednou spatřila sedět na schodech vedoucích k ní do pátého patra, myslela jsem, že je opilá. Měla jsem chuť povědět jí pár břitkých slov, ale vypadala tak zuboženě, až mi jí bylo líto. A tak povídám: „Nepotřebujete pomoct?“ Kývla a rozplakala se.

Odvedla jsem ji nahoru do jejího bytu, uložila ji do postele, uvařila čaj. Zahuhlala: „Promiňte, jsem na antidepresivech, není mi dobře.“ Nedalo mi to a rozčileně jsem zasyčela: „Ale o sobotách býváte překvapivě veselá, nemám pravdu?“

Vděčné oči

Začala se omlouvat. Vysvětlovala: „Víte, mně před třemi lety zemřel manžel při autonehodě. Ještě jsem se z toho nedostala. Těžko snáším samotu. Aspoň jednou týdně si sem někoho pozvu, bratrance, kolegu, kamaráda. Abych nebyla pořád tak hrozně sama, víte?“

A tak jsem ke svému úžasu získala dobrou kamarádku. Začala jsem tím, že jsem jí v bytě vzorně uklidila, už to chtělo, a vyhodila veškeré poloprázdné i skoro plné lahve, které jsem tam našla.

„A co kdybych k vám v sobotu pro změnu přišla já a přinesla třeba něco dobrého k snědku?“ nabídla jsem se.

V té chvíli jsem si uvědomila, že jsem vlastně také zoufale osamělá, ale netroufala jsem si to přiznat. Přítelkyně by se mi hodila. Zvedla ke mně vděčné oči a přikývla. Zjistily jsme, že si i přes věkový rozdíl báječně rozumíme. „Ani moje máma na mě nebyla tak hodná jako ty,“ pověděla mi nedávno.

Alžběta (68), Havířov