Své děti jsem milovala, ale byli to raubíři. Kluk a holka, prali se jako koně ještě v pubertě, než se zklidnili. Bála jsem se, co z nich vyroste.

Jenže všechny ty strachy mě opustily v momentě, kdy začali oba studovat. Jirka byl příkladný student a Marta si s ním v ničem nezadala.

Všechno v klidu

To, že jí ve škole říkávali šprtka, brala jako pochvalu od těch svých spolužáků, kterým často říkala tak jemně „blbečci“. Ale tehdy se nějak šikana moc nenosila, ti slabší se omezovali jen na povýšenecké řeči o šprtech. Jirka na tom byl lépe.

Jako chlap si zjednával pořádek svým vysportovaným tělem, takže k němu chovali spolužáci respekt. A já ze svých děti měla radost.

To se hodí

Prostě jsem byla pyšná máma. Takže, když mi oba oznámili, že bude svatba, měla jsem jen další radost. Ten rok mezi nimi jako by se smazal. Byli to rovnocenní parťáci pro každou legraci i práci. Vychovávala jsem se tak, že se práci nevyhýbali. To se v životě hodí, sama jsem to poznala.

Vyřešila problém

Jiřík je trochu smolař, dost se natrápil, než pochopil, že s tím moc nenadělá. Zjistilo se, že nemůže mít děti. Ale jeho žena Helena se zachovala naprosto úžasně. Nečekala jsem, že to bude ona, která navrhne, že dítě adoptují.

Vzdala se toho krásného pocitu být matkou z lásky ke svému milovanému muži. Klobouk dolů před tou holkou! Taková oběť!

Dvě drndy mi dělaly společnost

Zatímco Martě se narodila Vendulka, přibyla do synovy rodiny Zdenička. Holky jako obrázek. Kdo nevěděl, jak to syn má, chválí dceru, že mu z oka vypadla. Tomu se Jiří usmíval, ale nedával nic znát.

Holčičky si náramně rozuměly a mudrovaly, až jsem jim začala říkat drndy. Neodbytné, upovídané holčičky. Ale to mi nevadilo. Ráda jsem se s nimi bavila a odpovídala na jejich všetečné otázky.

Jestli čekáte, že jsem mezi nimi dělala nějaký rozdíl, hluboce se mýlíte. Milovala jsem obě stejnou měrou, vždyť to byly moje holky!

Radost kalená pocitem

Všechno bylo zalité sluncem. Jen ve mně hlodal jeden červíček, takové zvláštní tušení, že by se malá Zdenička měla dozvědět o sobě pravdu co nejdříve. Syn se mnou sice souhlasil, ale říkal, že čekají na tu pravou chvíli.

Moji námitku, že už snad je na čase, sice bral, ale nic se nedělo. Věděla jsem, že to je jejich věc, jak si to se Zdeničkou vyřeší.

Helena mi jednou řekla, že to není nic jednoduchého a že si s tím neví nějak rady, i když už jí prý na sociálce radili, jak na to.

Velká zkouška

Věděli jsme, že se bude muset Zdenička jednou dozvědět tu pravdu, ale rodiče to pořád odkládali, nevěděli, jak do toho. Dodnes ani pořádně nevíme, jak se to vnučka dozvěděla. Ale byla rozumná a zašla s tím za mnou. Prý její tatínek není její tatínek.

Kolik jí bylo? Deset? Když mi to pověděla, nasucho jsem polkla. Jak to vysvětlit? Na to jsem žádnou životní zkušenost neměla. A věděla jsem, že to musí vysvětlit její rodiče. A pak mě to napadlo. Povídám Zdeničce, co by se na tom měnilo, když má přece mě.

„Já vím,“ kňourala, jako by o všem moc přemýšlela. „Ty jsi má nejmilejší babička na světě,“ řekla pyšně. „A jediná!“ dodala. To vlastně byla pravda. „A vy jste, holky, moje všecko!“ ujistila jsem je a obě se ke mně přitulily.

Vlasta P. (63), České Budějovice