Osud se většinou nedá obejít a mým dětem tak bohužel vždycky chyběla babička, která by jim pekla buchty a brala si je na prázdniny.

Zatímco jiné babičky si děti hýčkají, my oba s manželem jsme měli smůlu, že jsme o maminky přišli už v mladším věku. Obě se bohužel potýkaly s těžkými nemocemi a nedopadlo to dobře.

Jenže synovi a dceři to bylo pochopitelně líto, protože ani jednu z babiček nikdy nepoznali.

Děti toužily po babičce

Často si mně i manželovi stěžovaly, že je hrozné, když musí před svými vrstevníky, kteří o babičkách často básní, přiznat, že jejich obě babičky jsou už v nebíčku. Taky by je toužily trumfovat v tom, že babiččin borůvkový koláč je nejlepší na světě.

Jenže v jejich případě se raději z diskuse pokaždé dobrovolně odtrhly. Jejich citová potřeba starší pečující ženy ovšem byla podvědomě silná. Protože se co chvíli zapovídaly někde s nějakou milou paní vyššího věku.

Nejlepší je přece sousedka

Stejným způsobem si třeba naše děti vyhlédly paní z vedlejšího vchodu. Moc jsem o ní nevěděla, nikdy jsem ji neviděla s jakýmkoliv doprovodem, takže asi bydlela sama. A děti ji zbožňovaly.

Kdykoliv ji potkaly, začaly ochotné a vstřícné paní automaticky hlásit, co zažily a dělaly. Sama jsem se vnitřně divila, čím si získala jejich důvěru. Protože ani ke mně tak sdílné nebývaly.

Pak obvykle začaly paní lákat k nám domů, že by jí chtěly ukázat novou hračku, knížku, fotky. Paní se na mě vždycky spiklenecky podívala a omluvila se dětem s tím, že by se to nehodilo.

První návštěva

Jenže jednou děti začaly naléhavě škemrat: „Mami, že by to nevadilo. Že k nám paní Nováková může.“ Vykoktala jsem ze sebe překvapením, že ji nechceme zdržovat, ale paní Nováková děti uklidnila, že ji to obtěžovat určitě nebude. Uvařila jsem jí tedy čaj a děti jí nanosily, co jim přišlo pod ruku.

Milá, bezdětná vdova

Jak jsem si tak s paní Novákovou během naléhání dětí povídala, zjistila jsem, že je vdova, bohužel bezdětná. Že dalšího partnera už nechtěla a že se dříve živila jako učitelka. Zřejmě proto se dětem tak líbila.

Měla přirozenou autoritu a jistou dávku vznešené kultivovanosti, která byla pro dřívější dobu běžná. Zdálo se mi, že se u nás paní cítí dobře, navzdory tomu, že ji syn i dcera nenechají vydechnout.

Zřejmě i proto při odchodu dětem nabídla, že někdy mohou zase přijít ony k ní. Samozřejmě i se mnou, když budu chtít. Na to konto jsme se začaly navštěvovat, protože ta moje malá dvojka už nechtěla pustit paní Novákovou z dosahu.

Nejlepší chůva

Postupem času si je náhradní babička Věrka začala brát i na procházky, později na výlety a došlo i na vytoužené buchty a koláče.

Děti si ji zamilovaly a často mi pak doma líčily, jaké pozoruhodné příběhy z minulosti jim srdečná paní vyprávěla a jaké fotky jim ukazovala.

Patří do naší rodiny

Tak se postupem času stalo, že se paní Nováková stala nedílnou součástí naší rodiny. I mně začala říkat „holčičko“, což mě hřálo u srdce, a začali jsme ji s manželem přibírat i ke všem důležitým rodinným událostem.

Třeba Vánoce už si děti bez babičky Věrky neuměly představit. A konečně mohly svým spolužákům vyprávět, že jejich babička umí nejlepší borůvkové koláče na světě.

Dnes už jsou děti dospělé a paní Věrce je přes sedmdesát let, ale pouto, které mezi námi všemi během té doby vzniklo, stále přetrvává.

Kateřina S. (51), Humpolec