Někdy v celkem dobrém vztahu s mladými „drhne“ nějaká maličkost. Mám celkem prima snachu, jen mi nemůže přijít na jméno!
Syn se po dvanácti letech soužití oženil se svou bývalou spolužačkou ze střední školy. Byla jsem ráda, že se konečně rozhodl definitivně usadit a dát životu směr a řád. Nevěstu jsem tedy znala také celé ty roky, a myslím si i dnes, že si syn vybral dobře. Jen jedna věc nějak drhne.
Na mamince netrvám
Se snachou jsme měly dobrý vztah, dokonce jsme spolu byly samy několikrát na dovolené, a ani tam se nevyskytla žádná nedorozumění. Jen mi trochu vadilo, že mě snacha nijak neoslovuje, ale nikdy jsem na ni netlačila.
V žádném případě bych netrvala na tom, aby mě oslovovala „maminko“ nebo kononce to šílené „paní matko“, nechala jsem to na ní, že se časem rozhodne sama, a bude-li mi říkat příjmením, ani to by mě nerozhodilo. Cosi snaše bránilo, cítila se jako na trní, když mě měla oslovit.
Pořád váhá
Roky pomalu ubíhaly, a moje upovídaná snacha mě občas v zápalu řeči oslovila. To teda bylo překvapení! Ona vždycky vede hovor spíš jako monolog, pokud chci něco podoktnout, musím počkat, až se nadechne, a pak rychle reagovat aspoň jednou, dvěma větami.
Někdy se to povede, jindy se nedostanu ani přes tu první větu. Ale ona si toho vůbec nevšímá, mele si pořád svou. Až nedávno jsem zjistil, že snacha je z dětského domova, kde se k ní nechovali dvakrát dobře. A ona si v těm vychovatelkám vypěstovala odpor.
V každé starší ženě viděla nepřítele. „Nechceš mi říkat jménem?“ nabídla jsem jí. Nic na to neodpověděla, ale je fakt, že nějaký čas si pak odpustila ta hovorová oslovení. Ale zůstala u pouhého vy. Snažila jsem se ji toho ostychu a té ostražitosti zbavit.
Kříslo to mezi námi
Jednou už jsem to nevydržela. „Když mě neumíš oslovit, tak na mě nemluv!“ utrhla jsem se na ni. Koukala překvapeně, takovou mě ještě nezažila. A je pravda, že já se také nepoznávala. Nevím, co to do mě vjelo. Proč jsem najednou tak netrpělivá?
Syn za mnou zašel, aby jeho žena nevěděla. Domlouval mi, že to přece nevadí, že mi snacha nemůže přijít na jméno. „Mami, vždycky jsi byla tak rozumná, co se to s tebou děje?“ ptal se.
Asi jsem si zvykla
Synovi jsem dala za pravdu, každý jsme nějaký, a snacha je upovídaná opravdu hodně, navíc obvykle rychleji mluví, než myslí, takže si dávám i pozor na to, co jí řeknu, aby nedošlo k nějakému trapasu. Několikrát se uřekla před mým manželem, a to nechci.
Musím ale říct, že se situace trochu zlepšila, když se mladým narodil syn. Teď se o mně mluví jako o babičce. A udělala pokrok, už mě oslovuje „babi“. I když to zase není tak časté. Snad se jí jednou rozsvítí v hlavě a pak už jí to nebude dělat problém.
Zatím čekám a vím, že už nemohu být netrpělivá. Za to ani případné neshody mladých přece vůbec nestojí. Nechci kvůli malichernosti ohrožovat synovo štěstí. A to je mi ze všeho nejpřednější. Snacha třeba jednou pochopí.
Jarmila H. (63), Náchod