Vdala jsem se za Láďu, protože mi připadal seriózní a zodpovědný. Jenomže všechno bylo jinak, vyklubal se z něj lhostejný a nudný chlap.
Začaly letní prázdniny. Kdekdo měl velkolepé plány, sousedé se chystali do Tater, a třeba moje nejlepší kamarádka letecky do Rumunska.
Už se nemohla dočkat, předváděla mi slamák s růžovou stuhou a parádní pruhované plážové šaty, v obojím se chystala oslňovat větrem ošlehané domorodce. „Hlavně se neptej, kam jedu já,“ zanaříkala jsem. „Měli byste si promluvit,“ nabádala mě.
„Řekni Láďovi, že takhle to dál nejde. Jste spolu už dva roky, a nikdy nikam nejedete. Proboha, proč?“ Pokrčila jsem rameny. Jela bych k moři, až bych brečela. Nemělo smysl vysvětlovat, co už jsem jí říkala stokrát.
Láďa je ředitel, bude v práci, pořád, bez ustání, až do roztrhání těla, víkendy a prázdniny nevyjímaje. Je oddaný továrně, nic jiného jej nezajímá. Proč jsem si ho vzala? Připadal mi seriózní, na rozdíl od kluků, kteří se mnou chodili do třídy.
To byli puberťáci praštění pavlačí, kdežto Láďa, ten měl úroveň. Tak třeba Rybařík mi na chmelu kdysi řekl, že udělá úplně všechno pro to, abych s ním šla na rande. Třeba i zkonzumuje žížalu.
„Tak jo, ale vyberu ti ji sama,“ odpověděla jsem se smíchem a našla pořádnou, tlustou, vykrmenou. Rybařík se při pouhém pohledu na ni pozvracel – a bylo vymalováno. Proti takovým byl můj Láďa král.
Alespoň se snažil
Časem mi jeho serióznost začala lézt na nervy. Možná byl spíš nudný než seriózní. Od rána do večera sedával nad papíry, v práci a potom i doma. Nic s ním nebylo. Kdysi jsem chodívala na tancovačky, tak ráda jsem tancovala.
Když jsem ale takový nápad Láďovi nadhodila, podíval se na mě tak vyděšeně, jako bych mu právě navrhla vrhnout se do nitra sopky. „Jsi jako dítě,“ poznamenal a kroutil hlavou. „Já řídím firmu, chápeš?
Co kdyby mě někdo z podřízených viděl, jak hloupě křepčím na nějakou bezduchou melodii? Ztratil bych veškerou autoritu. Kromě toho nemám ani vteřinu času. Zítra mi přijede delegace z NDR. Neumíš se nějak zabavit?
Mám ti koupit štěně?“ Svěsila jsem ramena a šla raději vařit večeři. Zastesklo se mi po Rybaříkovi, nebyl to žádný Einstein, ale byla s ním aspoň psina, byť se nedala považovat za intelektuální humor. Ale alespoň se snažil. Láďa se nesnažil o nic. Jenže já byla ještě mladá na takovou totální rezignaci.
Nikdy to neudělám
Láďa mi někdy připadal starší než moje babička, šmrncovní dáma, která se moderně oblékala, u ohníčku hrála na kytaru, psala milostnou poezii a každý rok jezdila do lázní naparovat se před postaršími lázeňskými šviháky.
„Všichni jedou na dovolenou,“ přesvědčovala jsem další den znovu Láďu, který opět soustředěně brejlil do lejster a svítil si na to lampičkou, protože se schylovalo k půlnoci.
„Jitka letí do Rumunska, Hůlovi jedou do Tater, pořídili si kvůli tomu nový embéčko, babička se chystá do Mariánek jako vždycky, dokonce i naši pojedou v srpnu na Zemplínskou šíravu, a my?“ Láďa vstal od dubového psacího stolu, rozčileně rázoval po pokoji a vykřikoval:
„Já nejsem jako všichni! Copak myslíš, že můžu v podniku týden chybět? Nikdy jsem to neudělal a ani neudělám.“ Den nato mi koupil zájezd do Bulharska. Pro jednu osobu. Nevěděla jsem, zda se mám smát, anebo plakat.
Postupem času jsem se rozhodla, že se budu těšit a že si deset dní u moře řádně vychutnám.
Samotná
Sice budu vypadat jako osamělá chudinka, ale nad to se povznesu. Parádně si zaplavu, projedu se zuřivě houkajícím parníkem, sním tunu zmrzliny a po večerech budu koukat na západy slunce nad mořem a budu šťastná.
„To se nebojíš pustit mě samotnou?“ broukla jsem směrem k Láďovi. „Co jsi říkala?“ vzhlédl od lejster. Už jsem dotaz nezopakovala. Nakoupila jsem si na dovolenou novou letní garderobu, sbalila kufr a o pár týdnů později zamávala manželovi.
Dovolená u moře začínala a já jsem se rozhodla, že si ji přece jen užiju. I když sama, samotná. Jmenoval se Jáchym. Hrnul se do hotelu s hloučkem kamarádů, ale najednou zůstal stát a upřel na mě ty své modré oči.
Zrovna jsem úchvatným krokem manekýnek vyplouvala ze dveří, oblečena do dlouhých bílých letních šatů, zdobených červenými růžičkami.
Když k tomu přičtete dlouhé plavé vlasy, bílý klobouk s dramaticky širokou krempou a slušivé brýle proti slunci, dá se říct, že jsem nevypadala špatně. Kluk praštil batohem o zem a zvolal: „No co vy tady děláte?“ Ta otázka mě rozesmála.
Jsem vdaná
„Tak v osm v přístavu, u sochy Neptuna,“ dodal a vypařil se. Drzoun. Na to zapomeň. Ale po dlouhém a krásném dni, v němž nechyběla plavba po moři, koketování s námořníky, zmrzlina, víno a potápění, jsem najednou nevěděla, co s načatým večerem.
A tak, ani nevím jak, jsem se ocitla u Neptuna. Modrooký kluk, jak se ukázalo, o čtyři roky mladší než já, na mě čekal s růží na dlouhém stonku. „Tak krásná a tak sama?“ zněla jeho úvodní věta. „Jsem vdaná,“ vypálila jsem, aby mě neměl za chudinku.
„V tom případě musí být pan manžel blázen, když vás pustil samotnou.“ Na to nebylo co odpovědět. Poděkovala jsem za růži i za kompliment a zamířili jsme do baru na břehu moře. Byl opravdu ještě mládě. Hned v baru, kam doléhalo šumění vln, mě požádal o ruku.
První hvězda
„Kdybys teď utekla, prohledal bych celé pobřeží, dokud bych tě nenašel,“ vychrlil. Bylo to směšné a dojemné vyznání zároveň. Od manžela jsem nic takového neslyšela ani před svatbou. Přemýšlela jsem, co mi kdy Láďa řekl romantického. Napadlo mě snad jen:
„V práci se slavilo MDŽ, tak jsem ti přinesl chlebíček a tatranku.“ Deset dní s Jáchymem bylo to nejkrásnější, co mě kdy potkalo. Každý večer jsme spolu pozorovali západ slunce, drželi se za ruce a přáli si zastavit čas.
„Podívej,“ ukázala jsem na tmavnoucí nebe. „Vyšla první hvězda.“ Oponoval: „Ba ne. Ta první už vyšla, sedí vedle mě a září jako žádná jiná.“ Potom jsme do noci tančili, hrála nám k tomu jako o život místní kapela.
Když jsme se poslední den loučili, v očích se mu třpytily slzy, stejně jako mně. „Patříš jinam,“ řekl těžce. „Doma na tebe někdo čeká. Ale vzpomínky mi nikdo nevezme, to mi věř.“ Doma na mě nikdo nečekal.
Na památku
Láďa byl v práci. Sama jsem se vláčela s kufrem z autobusové zastávky, a teprve když jsem měla vybaleno a uklidila byt, ozval se klíč v zámku. „Ahoj,“ řekl Láďa. „Nevím, kde mi hlava stojí. Nemáme někde aspirin?“ Ani se nezeptal, jaké to bylo v Bulharsku.
Natočila jsem si do sklenice vodu, sesula se na nejbližší židli a položila si hlavu do dlaní. Sáhla jsem po kabelce, abych se probrala drobnostmi, které by mi připomněly Jáchyma.
Na památku jsem si schovala do peněženky vizitku z našeho oblíbeného baru na břehu moře.
Příjemný hlas
Když jsem ji vyndavala, vypadla z peněženky fotka Ládi, kterou jsem tam nosila už dlouho. Teď ale byla jiná. Láďovi na fotce kdosi přimaloval ošklivé brýle a legrační knír. Přimělo mě to k úsměvu.
Ke znehodnocené fotografii onen tajemný neznámý zastrčil pomuchlaný papírek s adresou a telefonním číslem. „A co bude k večeři, mám hlad,“ neslo se ke mně z Láďovy pracovny. Neodpověděla jsem, zavřela jsem dveře a potichoučku vytočila číslo.
Vzápětí jsem uslyšela Jáchymův příjemný hlas. Domluvili jsme si rande, potom další, a nakonec už jsme bez sebe nedokázali být ani minutu, a tak jsme se navzdory některým překážkám vzali.
Pavlína (60), Rakovník
