Když se jí začalo dařit, musela jsem udělat všechno pro to, aby spadla zpátky tam, kde jsem byla já!
Hodně lidí si stěžuje, že je moderní doba rychlá, někteří lidé zvládají ty změny a pokrok snáz, jiní hůře. S kamarádkou Ivou jsme si říkaly, že tahle uspěchaná doba už není pro nás. Zejména počítače a chytrá elektronika byla pro nás dvě velkou neznámou.
Jako nejlepší kamarádky z dětství jsme si po revoluci pořídily malou kavárničku. Byla to taková klasika, samy jsme si pekly a dělaly chlebíčky a různé toasty. Platilo se v hotovosti, žádné platební karty. Jenže pak přišla pandemie, která mezi nás vrazila klín. Do našeho velkého životního přátelství.
Odešla jsem
Kavárna byla najednou zavřená, prodej pouze přes pult, válka s nájmy, boj o přežití. Rozhodla jsem se, že končím. Iva to viděla jinak. Nechtěla to vzdát. „Tak si tu válči sama,“ řekla jsem jí nakonec a našla si brigádu.
Byla jsem přesvědčená, že jí to všechno semele a jen si nadělá další dluhy. Proto jsem si také nechala právníkem sepsat smlouvu, že od určitého data za všechno zodpovídá jen a jen ona. S kavárnou už nemám nic společného. Brala to jako podraz, ale nakonec souhlasila.
Najednou štěstí?
Od té doby jsme se neviděly. Místu, kde kavárna stála, jsem se vyhýbala. Čas pandemie přešel, já si našla místo na recepci. Žádná sláva, ale byla to jistota.
Až po dvou letech se mi donesla zpráva, že Iva nejenže kavárnu udržela, ale pozvedla ji na vyšší úroveň. Koupila stroj na lepší kávu, zavedla platbu kartou, v kavárně pořádá různé akce a peče ve velkém pro různé firmy.
Dokonce si už mohla dovolit brigádníka, který by jí občas střídal. A když jsem se dozvěděla, že se k ní naučily chodit i nějaké celebrity, udělalo se mi špatně od žaludku.
V noci jsem tak usilovně přemýšlela, že jsem došla k závěru, že jsme se vlastně vůbec nevyrovnaly. Já tam přece taky kdysi investovala do zařízení a vybavení, i když už tam dávno není, protože bylo zastaralé.
S tím jsem běžela za právníkem,a posléze napsala Ivě dopis, že chci vyrovnání. Dlouho jsme si psaly a nakonec mi něco zaplatila. Bylo to sice málo z toho, co jsem žádala, ale právník mi řekl, že můžu být ráda.
I tak jsem viděla a hlavně slyšela, jak se jí daří, zatímco já sedím na recepci za 110 Kč na hodinu a ztrácím čas. Co s těmi penězi, co jsem z ní vyrazila? Na pořádné podnikání to není, ale poškodit to její, na to mi to stačí. A pomohla mi náhoda.
Hned za rohem její kavárny se uvolnily prostory, které mi na moji kavárnu stačí.
Budu radši chudá
Bylo to na lepším místě, kde to každý viděl dříve, než došel k té její. Nasadila jsem úžasné ceny, jimž se nedalo odolat, i když jsem prodělávala. Taky jsem nechala natisknout letáky a roznesla je po okolí.
Přes naši společnou známou jsem se dopídila, jaké má Iva stálé klienty, a těm dala lepší nabídku. I když vím, že to je běh na krátkou trať, za to mi to stojí. Vždy jsme na tom byly stejně, tak se nebude mít přece líp než já!
Kamila (63), Praha
