Byla jsem neprůbojná a zakřiknutá holka, co sedí v koutě. Nikdo by do mě neřekl, že se to odnaučím a bude ze mě nakonec pěkná mrcha.

Však to asi zná každá, které je dnes více, než padesát let. Jak do nás, děvčat, doma hustili, že máme být skromné.

Naše matky a babičky nás vychovávaly k tomu stát se domácí puťkou bez sebevědomí, která si nechá všechno líbit a všechno zamete pod svou širokou sukni.

Nebylo dobré se příliš líčit, vyzývavě se oblékat a vůbec jakkoli se vymykat. A tak, i když jsem byla moc hezká, sebevědomí se mi nedostávalo.

Holka v koutě

Ačkoli jsem nebyla hloupá, neusilovala jsem o žádné vyšší vzdělání, o žádnou kariéru, šla jsem rovnou na učňák. Že by na tom bylo něco špatně, jsem si vůbec nepřipouštěla. Takhle jsme totiž uvažovaly všechny holky z našeho malého města.

Když přišla revoluce a po ní do naší země napochodovaly ženy ze Západu, teprve jsme pochopily, že je něco shnilého v našem království. Nebyly ani tak hezké, ani tak chytré − ale zato sebevědomí jim nechybělo.

Začaly se nejen roztahovat po celém okrese, ale také si pohrávat s našimi českými Honzíky. Do naší firmy přišla také jedna taková. Všechny nás rozčilovala, povyšovala se a my si to nechaly líbit. Na firemním večírku byla středem pozornosti. A tehdy jsme si s Táňou řekly dost!

Já budu lepší!

Celý půlrok jsme na sobě pracovaly, abychom byly královnami večírku my. Věnovaly jsme mnoho času a hlavně peněz salonu krásy, manikúře a nešetřily ani na večerní róbě a kadeřníkovi.

Když jsme kráčely ten den na vánoční večírek, říkaly jsme si stále dokola, že musíme být hlavně nezdravě a okázale sebevědomé, až arogantní, drzé a se všemi si pohrávat − jako v divadle.

Však jsme si také zaplatily několik hodin u jisté divadelní herečky z našeho krajského divadla. A světe, zboř se! Šlo nám to! A moc se nám to zalíbilo. Je to jako s cizí řečí. Člověk se nesmí bát a musí prostě začít. Ten první krok je totiž vždycky nejtěžší!

Jana (57), Chomutov