Teprve až v té podhorské vesničce se mi osud rozhodl ukázat laskavější tvář. Předtím jsem znala jen ústrky a trápení.

Táta byl politický vězeň, zemřel po tříletém pobytu v kriminále, maminka se utrápila, odešla krátce po něm. Mladší sestřičku adoptovali bezdětní manželé, já však byla v pubertě a nikdo mě nechtěl.

Skončila jsem v dětském domově, na nějž mám ty nejhorší vzpomínky, ponižovali mě tam a týrali. Ale ani potom to nebyla žádná procházka růžovým sadem. Pracovala jsem jako pomocná síla v kuchyni a bydlela v žalostně vyhlížející ubytovně.

Jediné světlo na konci tunelu byl Karel, s nímž jsem se seznámila v čistírně, kde pracoval. Tehdy jsem si říkala, že se poprvé v životě cítím šťastná. Trvalo to přesně do té doby, než jsem svému milému oznámila, že čekám dítě.

Bez skrupulí odpověděl, že má o své nevěstě jiné představy, nikdy si nevezme takovou, co škrábe v kuchyni školní jídelny brambory. „Myslela jsem, že se máme rádi,“ rozplakala jsem se. „Byla to jen taková epizoda,“ vyhrkl a zmizel mi ze života.

Neurčitá naděje

Protloukat se sama s dítětem bylo těžké, ale vědomí, že mám Alenku, mě drželo nad vodou. A také neurčitá naděje, že mě třeba zase někdy, za rok nebo dva, anebo až za deset, vem to čert, potká něco hezkého.

Pendlovaly jsme, bydlely po ubytovnách, nějaká práce se pro mě vždycky našla, škrábání brambor, výkup lahví, pomocné práce v nemocnici, úklid horské chaty. Jenomže když Alenka dosáhla školního věku, bylo třeba někde zakotvit.

Nejvíc se mi líbilo v takové malebné podhorské vesničce, jenže zpočátku to vypadalo, že tu nebude možné sehnat trvalé bydlení. Naštěstí právě zde se mi osud rozhodl ukázat laskavější tvář, jako by se mě rozhodl odškodnit za všechny dřívější ústrky.

Předseda národního výboru povídá: „Ubytuji vás u Čermákové. Má velkej barák, syna v luftě, a je to hodná ženská.“

Desítky let

Paní Čermáková byla anděl. A na Alenku jak byla hodná! Měla jsem pocit, že mám poprvé v životě někoho opravdu blízkého. Byla jak moje druhá máma, tu pravou jsem ztratila jako dospívající dívka.

Naříkala si na syna, prý je mu bezmála čtyřicet, je jen samá zábava a ne a ne se usadit. Mně byl Martin moc sympatický, pokaždé, když přijel za mámou na návštěvu, pěkně jsme si popovídali. Vzrůstající naději, že se mu třeba líbím, jsem raději krotila.

Jsem přece jen pomocná síla v kuchyni – jak mi vmetl do tváře Alenčin biologický otec. Pro Martina jsem byla naštěstí něco víc: nejdřív kamarádka, později spřízněná duše a ještě později manželka. Jsme svoji desítky let, a byly to moc krásné roky.

Jindřiška (69), východní Čechy