Žili jsme v rodinném domě pohromadě s mými rodiči, synem a pak i jeho novou ženou. Naše rodina vždy táhla za jeden provaz. Ona vše změnila.
Dům postavili moji rodiče. Mám ještě bratra a ten tu bydlel s námi do vojny. Tam si ale našel ženu, oženil se a přestěhoval se za ní na druhou stranu republiky. Dohodli jsme se a já od něho jeho polovinu odkoupila a napsala ji na syna.
Popravdě jsme tím s mužem chtěli docílit toho, že nám náš Martin zůstane nablízku a jednou, až budeme staří, nám s domem pomůže. Stejně bude jednou celý jeho.
Napřed se nám líbila
Pak se náš syn zamiloval do holky z vedlejší vesnice. Jmenovala se Jitka. A nám se s manželem moc líbila. Chodila k nám často. Někdy i přespala, protože náš Martin si sám rekonstruoval půdu a už se tam dalo i přebývat.
Líbilo se nám, že mu s chutí o víkendech pomáhá, a zdálo se, že se spolu i hodně nasmějí. Jednoho dne přišli slavnostně oblečení a s potutelným úsměvem nám řekli: „Mami, tati, budeme se brát!“ My s mužem měli velkou radost. Jitka byla pracovitá a milá, co lepšího si přát.
Po svatbě se změnila
Zpočátku byly naše vztahy úplně v pořádku. Zpočátku jsme se v péči o dům i zahradu ve všem shodli. Problémy začaly, až když naše začalo zlobit zdraví. Samozřejmě jsem se o rodiče starala především já, ale ani já, ani manžel neřídíme.
Když tedy bylo potřeba jet do nemocnice do města, pomáhal nám Martin. Je pravdou, že návštěvy odborníků byly čím dál častější, a my tudíž žádali syna čím dál víc. „Prosím tě, mohl bys zítra vzít naše k doktorce?“ zašla jsem zase jednou za synem.
V tu chvíli na mě vystartovala Jitka: „Martin jezdí pořád a bere si kvůli tomu dovolenou! Vezměte si taxi, my vám na něj přidáme!“ Tohle jsem nečekala. Syn jen přikývl. A tak jsem si to skutečně zařídila a s rodiči jela sama.
Byla těhotná
Po pár dnech nám mladí oznámili, že čekají miminko. V tu chvíli jsem snachu za poslední exces omluvila. Hormony… Ona ale vyjížděla čím dál častěji! Napřed to byly jen připomínky typu:
„Už jsem zase musela vytřít celý dům, to to nevidíte, že po sobě nic neuklidíte?“ utrousila. Potom mi nasázela do květináčů nějaké pro mě neznámé kytky, ačkoliv věděla, že máme ve sklepě naše oblíbené pelargonie.
„Kam teď zasadím naše pelargonie?“ zeptala jsem se jí. „Kam chceš!“ odsekla a zmizela. Přestala jsem naši snachu poznávat. Jindy poslala syna, že musíme udělat novou fasádu, že tahle barva je nemožná.
Vůbec jsme nechápali, co se děje a co udělala s naším Martinem. „Dokud žijí rodiče, nic se měnit nebude!“ zmohla jsem se na odpor. Neuměla jsem si představit binec kolem domu s čím dál horším zdravím rodičů.
Snacha mi to neodpustila
Začaly jsme se vzájemně vyhýbat, což není snadné, pokud žijete pod jednou střechou. Na chvíli se vše uklidnilo, když snacha porodila a velmi záhy poté odešli moji rodiče. Měli se moc rádi, tak zemřeli krátce po sobě.
Měli jsme spoustu zařizování s pohřbem a vše jsme objížděli sami. Syn se ani nenabídl, že by nás někam dovezl. Už jsme ho o to ani nežádali. Nechtěli jsme zase vzbudit Jitčinu zlobu. Vlastně se na nás utrhovala už úplně kvůli všemu.
Dům nám totiž se synem zůstal napůl a atmosféra v domě výrazně zhoustla. Dokonce ani vnouče nám snacha nepůjčovala ani na procházku. Když jsem houpala kočárek na zahradě, jen mě odehnala: „Vzbudíš ji! Nech toho, nechci ji mít rozmazlenou!“
Zůstali jsme v šoku
Jednou večer na nás syn se snachou nastoupili. „Říkali jsme si, že byste se mohli přestěhovat do přízemí do těch pokojů po babičce s dědou,“ navrhli.
„Chceme začít s tou rekonstrukcí a při té příležitosti bychom si spojili první patro s podkrovím,“ začali líčit své plány s tím, že podkroví by bylo pro děti. „Máte jen jedno!“ zkonstatovala jsem a v tu chvíli na mě snacha začala řvát.
Takovou zlobu jsem snad nikdy nezažila! Že se oni o vše starají, že máme být rádi, protože my už stejně nemáme na nic sílu, a že jim stále a naschvál jen házíme klacky pod nohy! Byli jsme s manželem úplně v šoku, a něco takového zřejmě nečekal ani syn. I on sledoval svoji ženu s údivem na tváři.
Chce nás vyštípat
„Chce se nás zbavit. To je jasné,“ řekl po jejich odchodu manžel. Mně ale bytostně vadí ustupovat přistěhovalci, tím myslím snachu. Navíc ji začínám nenávidět za to, jak zničila mé dobré vztahy se synem.
Dokonce jsme už s manželem začali přemýšlet i o tom, jestli by snad pro nás opravdu nebylo lepší odstěhovat se do domova důchodců. Zatím se stěhujeme jen do přízemí a vyklízíme prostor mladým, jak nám naplánovali. Třeba to bude stačit ke zklidnění vztahů.
Jenže včera zase přišla Jitka, že očekávají, že přispějeme polovinou financí na chystanou rekonstrukci. Takže nás vytlačí na vejminek a my si to budeme ještě platit? Tak to teda ne! Tolik peněz ani nemáme…
Zuzana T. (66), Sušice
