Ty pendlovky jsem se rozhodla, že vyhodím. Oprava by stála příliš. Ráno se ale objevily na svém místě a po letech zase šly jako kdysi.
Hned první den jsem se rozhodla z kuchyně hodiny odstranit. Nebyly funkční a jen zabíraly místo na stěně. Staré pendlovky s bronzovým kyvadlem, které nyní stálo jako by se čas zastavil. Nastěhovala jsem se do domku po prarodičích.
Posledních pár let v něm bydlel můj děda, který z něho vycházel už velmi zřídka. Těžko se pohyboval s berlemi, které podpíraly jeho chřadnoucí postavu. Byly to paradoxně ony pendlovky, které se zastavily v okamžiku, kdy dědu ranila mrtvice. Hodiny měly rozbité přední sklo a původní barva byla odřená.
Možná, že by mi někde hodiny opravili, ale já se jich přesto hodlala zbavit, stejně jako židlí, které byly nejen staré, ale i nehezké. Vyhodit jsem chtěla i starou kredenc a zařídit si domek podle svého.
Postupně se z něho stane můj útulný pelíšek, ve kterém bude kralovat maximální pohodlí a čistota.
Patřily už do odpadu?
Postavila jsem si k hodinám starou rozvrzanou židli a pendlovky ze stěny sundala. Byly docela těžké. Uvnitř něco zachrastilo a rozpadlo se. Velký číselník s římskými číslicemi se utrhl a spadl pod kyvadlo. To jediné zůstalo na svém místě.
Udeřilo do stěny a já hodiny položila na kuchyňský stůl. Odnesla jsem je do kontejneru. Jen malou chvíli jsem zaváhala, než jsem je pohřbila v moři odpadků. Ten den jsem uklízela až do nočních hodin. Přestala jsem před půlnocí.
Neonový děda?
Uvařila jsem si kafe, nohy vyložila na sousední židli a chvíli se oddávala pocitu nic nedělání. Bolely mě záda i ruce od tahání starých krámů do kontejnerů, které byly naštěstí hned před domkem. Pokračovala jsem v uklízení ještě hodinu.
Do postele jsem se dostala před půlnocí. Padla jsem do postele a usnula ještě dříve, než se stačila stulit do klubíčka. Nespala jsem ani hodinu. Probudily mě nějaké zvuky v kuchyni.
Přetáhla jsem přes sebe župan a marně se pokoušela bosými nohami strefit do papučí.
S obrovským zíváním jsem rozsvítila v ložnici a kráčela do kuchyně. Studená podlaha mě probrala. V kuchyni stál průzračný přízrak muže. Obrysy jeho postavy slabě světélkovaly fosforeskujícím světlem.
Právě si přistavil ke stěně židli a nadzdvihl kyvadlové hodiny vzhůru, aby je pověsil na skobu. Byl to můj zemřelý děda. Zůstala jsem stát jako opařená. Stála jsem mezi dveřmi a třeštila oči do tmy, ve které můj děda svítil jako neonová reklama.
Hodiny pověsil na původní místo. Musel je vydolovat z kontejneru na odpadky a spravit v nich mechanismus, který za svého života kontroloval. Hodiny totiž najednou šly!
Už je nesundám!
Přízrak zmizel. Najednou se pod hodinami rozplynul jako dým. Pohyb kyvadla mi připadal v tu chvíli jako jediný pohyb ve vesmíru. V kuchyni jsem rozsvítila a pod pendlovkami jako solný sloup. Sledovala jsem mechanický pohyb kyvadla, jako by byl kouzelný.
Můj děda hodiny opravil a chtěl, aby zůstaly ne svém místě. Ráno, po probuzení, jsem jako první zvuk uslyšela tikot dědečkových pendlovek.
Ivana (63), Domažlice
