Bylo to nečekané překvapení. Když jsme v tom městě zabloudili, objevila se žena, která se podobala mé tetě, která se do Itálie kdysi provdala.
voji tetu Jarku si příliš nepamatuji. Bylo to ještě v mém dětství, když se tetička vdala do Itálie a celý život pak prožila v Benátkách. Potkala jsem se s ní dohromady jen třikrát.
Jako mladou jsem ji viděla na pohřbu babičky, pak během svatební veselky, když se podruhé vdávala moje máma, a nakonec do třetice, když zemřel můj strýc Kamil, jejich bratr. To jí už bylo něco přes sedmdesát.
Mrzelo mě, že jsme se lépe nepoznaly
Na svůj věk vypadala stále moc krásně, vedle mé matky to byla dáma. Já už v té době byla vdaná a měla dvě děti, které šly do puberty. Teta měla syna, ale toho jsem nikdy nepotkala, jen jsem se doslechla, že je úspěšný tanečník.
Teta se dožila úctyhodného věku sedmaosmdesáti let, přežila i moji maminku. A pak mi jednoho dne přišla z Itálie zpráva, že tetička zemřela. Bylo mi moc líto, že jsme se nikdy nepoznaly lépe. Byla to moc milá ženská a myslím, že bychom si spolu dobře rozuměly.
Romantický výlet do Itálie
Čas plynul dál. Občas jsem si na tetu vzpomněla, stejně jako na všechny své blízké, kteří už byli po smrti. Obě moje děti postupně vyrostly, založily si své vlastní rodiny a my s manželem Václavem zůstali v našem třípokojovém bytě sami. Žili jsme si dobře a spokojeně.
Romantický dárek k výročí
Když jsme slavili třicet let svatby, překvapil mě manžel dárkem – romantickým výletem na karneval do Benátek. Nevím, kde se v něm vzala ta nostalgie a záchvěv citu, když se ale plácl přes kapsu, tak jsem to přivítala.
Toužila jsem vidět město a chodit po ulicích, kde žila moje tetička. Kdo ví, říkala jsem si, třeba tam potkám toho svého bratrance. Tou dobou jsem už na něj neměla žádný kontakt, ale jak se říká, cesty boží jsou někdy nevyzpytatelné.
Přišla ta chvíle, kdy jsme nasedli s mužem do autobusu a vyrazili. Vyklopili nás v přístavu, kde jsme se nalodili, a pokračovali dál v plavbě do Benátek.
Ve městě byl veliký chaos
Všude bylo mraky lidí, a hlavně masek. Taky jsme si s mužem nějaké koupili, abychom se zapojili. Bylo to tam hodně divoké. Po nějaké době jsme už měli těch davů právě dost a snažili se uniknout do nitra města, kde nebylo tolik turistů. Cestou jsme našli příjemnou restauraci, kde jsme se najedli a chvíli poseděli.
Ztratili jsme se v labyrintu uliček
Čas běžel a najednou nadešla chvíle, kdy bylo třeba myslet na návrat. Abychom stihli loď, a hlavně autobus v přístavu. Jenže ouha! Na všechny mosty přes kanály, které vedly k náměstí svatého Marka, byly strašlivé fronty, které řídila policie.
Když jsme zapnuli na mobilu navigaci, nepomohli jsme si. Směřovala nás na mosty. V hrůze největší jsme se ptali policistů, částečně anglicky, německy, rusky, jak se dostaneme k lodi jinak.
Oni sice pochopili i poradili, ale v tom labyrintu uliček a průchodů jsme rychle zabloudili. Vůbec jsme s manželem netušili, jak se do přístavu dostaneme.
Začínala se nás zmocňovat panika
Stáli jsme bezradně na nějakém dvorku a nevěděli kudy dál. Už jsme ani nevěděli, ze které strany jsme vlastně přišli. Pomalu, ale jistě se mě i manžela začínala zmocňovat panika a zoufalství.
Rozhlíželi jsme se bezradně kolem dokola a přemýšleli, jakým směrem se vydat, když nás najednou minula žena v kostýmu s maskou na obličeji a záměrně do mě vrazila. Ulevila jsem si jadrně, protože jsem si myslela, že mi nebude rozumět.
Dívala jsem se na mrtvou tetu!
Žena s italským přízvukem cosi vyhrkla a sundala si masku. Nohy se mi podlomily. Nevěřila jsem vlastním očím. Dívala jsem se na svoji tetu! Byla taková, jak jsem si ji pamatovala z mládí. „Šupito presto za mnou!“ zavelela a pokynula mi rukou.
O ničem jsme nepřemýšleli a rozběhli jsme se s manželem za tou ženou s nadějí, že loď možná stihneme. Prolezli jsme několik průchodů a byli na nábřeží. Když jsme uviděli naši loď, úlevou jsme oba vydechli.
Najednou tam nebyla!
Manžel se rozběhl do přístavu, zatímco já jsem se otočila, abych té ženě poděkovala. Jenže ona už tam nebyla. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikde jsem ji neviděla. Jako kdyby se prostě rozplynula. Manžel na mě mával, ať si pospíším.
Musela jsem běžet taky. Když jsme se nalodili, dívala jsem se do míst, kde jsme ženu viděli naposledy.
Kdo to byl?
Hlavou mi běžela spousta otázek. Kdo to byl? A jak je možné, že byla tolik podobná mé tetě? A dokonce uměla i trochu česky. Mohla to snad být dcera tetina syna? Celá po své babičce z Čech?
Nemám tušení, ale stále doufám, že se jednou se svými italskými příbuznými nějak spojím a třeba se ukáže, že to byla ona, kdo nám pomohl z benátského labyrintu ven.
Iveta K. (67), střední Čechy
