Zase jsme se nepohodli. Na zahradě prostě nemůžeme být s manželem spolu. Doma nám to funguje, ale na čerstvém vzduchu to trochu drhne.

Kyslík nám nejspíš leze do hlavy, mozek se okysličuje a manžela hned napadají věci, které mě za chvíli začnou vytáčet. Jako ten jeho nápad, že starý ořešák půjde k zemi. Má k tomu tisíc důvodů, proč ten krásný strom chce pokácet.

Ani jeden není rozumný, bráním já strom a nemůžeme se domluvit na nějakém kompromisu. Jak by takový kompromis měl vypadata? Přeřízne strom vejpůl?

Přišel zlom

Rozhodnutí, kam si vysadíme jahody, bylo, jako by se řešil nějaký celosvětový problém. „Támhle v koutě?“ vyděsila jsem se. „Vždyť nebudou mít žádné slunce,“ protestovala jsem. Nechtěl uhnout, palice jedna dubová. Ale tenkrát to rozhodla sousedka.

Pozorovala naši hádku s velkým pobavení. Ona se vždycky baví, když na zahradě o něčem debatujeme.

Jenom pověra

„Ten kout je smolný,“ vstoupila nám do debaty. „Pamatuju, jak tu stával altán a na jeho trámu se tenkrát oběsil předchozí majitel. Prý ho k tomu dohnala jeho žena. „A i když ten altán zbourali, nikdy tam pořádně už nic nerostlo. Věřili byste tomu?“ zasmála se.

„Pověra,“ zabručel manžel. Ale jahody tam nevysázel.

Tak to tedy napravíme

„Když tam nic neroste, uděláme tam zase altán,“ napadlo manžela, když se díval do kouta zahrady. „Chceš snad skončit jako ten pán?“ zeptala jsem se ho s vážnou tváří. Musela jsem se držet, ale zafungovalo to. Manžel s sebou trochu cuknul.

„Mě bys k ničemu takovému nedotlačila,“ řekl odvážně. Ale jistý si moc nebyl, když viděl mou kamennou tvář.

Čekal nebezpečí

Stejně jsme se chytli kvůli rybníčku. Napadlo mě, že by se na zahradě krásně vyjímaly lekníny, ukotvené ve vodě. „Jo, a vnučka se v tom utopí,“ odeskl. „Jaká vnučka?“ zptala jsem se překvapeně.

„Vždyť žádnou nemáme!“ Kroutil hlavou a po zahradě chodil dokolečka jako nějaký cirkusový oslík. „Kdybychom měli, tak se utopí,“ odsekl. „Kdyby ryby…“ plácla jsem. Myslel si, že chci mít na zahradě rybníček na kapry. Ale já chtěla jen malou loužit na lekníny.

Jako vyměněný

Takhle my se bavíme na zahradě. Když zalezeme do domku, je to samé Miluško sem a Miluško tam… Tehdy je k pomilování, ale na zahradě na zabití. Jenže někdy je potřeba, aby na zahradě zabrali dva.

To ještě máme příměří, ale pak vstoupíme do kyslíku a tmí se nám v hlavě. Takhle jsme společně ryli. A nejen do hlíny i sami do sebe. Sousedka měla kabaret. Tuhle jsem se v bezpečí obýváku zeptala:

„Jindro, jak to, že se vždycky venku tak hádáme, že je to na rozvod?“ Zavrtěl hlavou. „Ale my se přece nehádáme, jen komunikujeme,“ uklidnil mě. „Ale můžeme si dávat pozor, aby ta naše veselá sousedka neměla pořád bene,“ dodal. Shodli jsme se na tom jako spiklenci.

Velká zkouška

Netrvalo to ani pár dnů a museli jsme spolu vyrazit zase na zahradu. Jindřich chtěl opravit ten vodovod, který byl docela stařešina. „Dám nové kohouty, abys

s tím nemusela pokaždé bojovat,“ oznámil. „Půjdeš mi asistovat?“ Jo, asistentku Jindřich rád. Ono se to i lépe dělá, když máte někoho, kdo vám podává nářadí. Jenže u kohoutu se zarazil. „Zavřel jsi vodu?“ zeptala jsem se.

„Jasně!“ Zkusil odmontovat starý kohout klíčem, pak vzal hasák a pořádně se do toho opřel. Kohout povolil a vystřelila voda. Nehádali jsme se, ale smáli. „To na nás prší štěstí!“ křičel Jindra na celé kolo. Oba jsme byli mokří, ale šťastní.

Miluše K. (63), Zlín