Otec mi z legrace říkal, že bych se hodila do dob osídlování Ameriky. Dodnes přemýšlím o tom, kým jsem asi tak mohla být v minulém životě.

Jako dítě jsem si ráda hrála na indiány. Když jsem povyrostla, toužila jsem jezdit na koni, a vůbec mi nevadilo, že se musím o ta zvířata starat i během svátků.

Když jsme měli branné závody, excelovala jsem ve střelbě, a jakmile se u nás objevila pouť, stála jsem u střelnice, celá natěšená.

Pokud to někomu nešlo, rád mi vzduchovku půjčil, protože věděl, že já budu střílet na jistotu. Později, když jsem chodila na střední školu a občas vyrazila s rodiči do restaurace, se mi táta smál, když viděl, jaké místo jsem si v podniku vybrala.

„Vidím, že potřebuješ mít přehled po saloonu a krytá záda,“ říkával. V dobách, kdy se začalo psát o minulých životech, mi to všechno začalo vrtat hlavou.

Opět v pasti?

Dočetla jsem se totiž, že má člověk mateřské znaménko v místě, kde ho v minulém životě někdo střelil. A já měla hned tři – na čele, na hrudi a třetí na rameni. S lidmi jsem vycházela většinou dobře – do chvíle, než jsem nastoupila do svého druhého zaměstnání.

Ocitla jsem se v podivné společnosti, s níž jsem si nejen nerozuměla, ale vznikaly nepochopitelné konflikty. V tu dobu se mi začal zdát zvláštní sen. Stála jsem na návrší, držela v rukou pistole a byla obklíčená bandou ozbrojených lumpů.

Strhla se mezi námi přestřelka – chytla jsem tři rány přesně do míst, kde mám ta znaménka, dva z banditů jsem trefila. Jednoho do břicha, druhého do hrudi.

Sen mi napověděl

Od té chvíle jsem byla přímo dychtivá, jestli někdo z mých nepříjemných kolegů na těch místech nemá znaménko. A k mému překvapení měli.

Šéfová se jednou prořekla, že má znaménko na břiše. A kolega, který jí podlézal, zase jednou nechtíc odhalil znaménko na hrudi.

Mé utrpení s těmi dvěma brzy skončilo. Přišla jsem na to, že ve firmě kradou. Nelenila jsem to nahlásit. Myslím, že jsem si tím splnila svůj karmický úkol. Byla to určitě ta banda ze snu a kradli zase jako straky.

Renata (67), Liberec