Měla jsem jasnou představu o tom, jak by se lidé k sobě měli chovat, jaké podrazy by si neměli dělat. Pak jsem potkala Libora a všechno bylo jinak.

S Monikou jsme se znaly od základní školy. Trávily jsme spolu volné chvíle, drbaly jsme kluky, kteří se nám líbili i nás trápili, a také jsme pomlouvaly holky, které nás štvaly. Chodily jsme spolu i na gympl.

Měly jsme společné zájmy, takže nebylo divné, že jsme se dostaly i na stejnou vysokou školu.

Skoro jako sestry

Náš ročník na vysoké byl z devadesáti procent obsazený studentkami, což bylo někdy docela složité. S Monikou jsme ale vždy držely při sobě. Tenkrát jsme měly úhlavní nepřítelkyni Kláru a Moniku napadlo, že by jí přebrala přítele Libora.

Náš trojúhelník

S Klárou mu to tehdy moc neklapalo, takže sváděcí manévry Monice zdárně vyšly. Aniž by po tom toužila, opravdu se do něj zamilovala. Já jsem byla v té době bez přítele, občas jsem jim dělala „křena“. Byla jen otázka času, kdy je napadne shánět mi nápadníky.

Přece jenom by bylo lepší, kdybychom spolu chodili v sudém počtu a ne v lichém. Jenže mně se žádný nezamlouval. A být sama mi ani tak moc nevadilo.

Příjemný večer jen ve dvou

Jednoho dne jsme se s Monikou a Liborem domluvili, že půjdeme do kina. Jenže v ten den musela Monika odjet domů. Studovaly jsme v jiném městě, než jsme bydlely, a ona musela řešit nějaký rodinný problém.

Já a Libor jsme měli volný večer, a protože jsme byli kamarádi, proč bychom nezašli do kina… „Půjdeme si někam sednout? Nechce se mi na kolej,“ zeptal se mě po kině. Proč ne? Chodili jsme posedět dost často, jen s námi byla Monika.

Ten večer jsme si dlouho povídali a já jsem najednou měla pocit, že takhle dlouho jsem se s nikým nebavila.

Většinu času jsme trávili spolu

Věděla jsem, že Monika Libora miluje, proto mě nenapadlo, že bych ji mohla zradit a něco si s ním začít. Jenže kdykoli zmizela, Libor navrhl, abychom někam vyrazili.

Pak ale přišla Monika s tím, že se jí naskytla možnost jet na studijní pobyt mezi druhákem a třeťákem do Francie. Odjela na dva měsíce. Za týden se mi ozval Libor, jestli nepůjdeme na nějaký nový film. Souhlasila jsem.

V kině jsme se domluvili, že bychom si udělali týdenní výlet do Prahy, protože jsme neměli co dělat. Mám pocit, že ani tenkrát neměl v úmyslu si se mnou něco začít. Já jsem tedy určitě nic takového neplánovala.

Opojeni alkoholem i touhou

Byl červencový večer a my jsme se procházeli romantickou Prahou. Dlažba byla ještě horká, týden nám vyšel skvěle, nejen co se počasí týče. Chodili jsme po výstavách, kavárnách, skvěle jsme se bavili.

Každý jsme bydleli v jiném pokoji, ale jeden večer u mě Libor zůstal déle. Povídali jsme si, pili víno. Najednou mě políbil. Nebránila jsem se. Byli jsme opojeni nejen alkoholem, ale i touhou. Dotáhli jsme to do konce.

Druhý den jsem měla sice výčitky, ale občas je přehlušil pocit, že to bylo opravdu krásné. „Co Monika?“ zkusila jsem se zeptat Libora. „Já vím,“ odpověděl. Věděl, že je to problém, že už se s tím nedá nic dělat.

Museli jsme s pravdou ven

Vrátili jsme se domů. A za několik týdnů přijela i Monika. „Nestalo se tu něco? Neměl nějakou, když jsem tu nebyla?“ zeptala se mě Monika. Bože, ona o nás ví, napadlo mě hned. Zapírala jsem, že o ničem nevím. „Hm,“ jen zabručela. „Chová se divně,“ dodala.

Už jsme se k tomu nevracely, ale ve mně to pořád hlodalo. Musela jsem s Liborem mluvit. „Je to jiné, moc nám to neklape,“ přiznal a tvrdil, že to není tím, že by po našem výletě chtěl Monice utéct.

„Možná jsem si jen uvědomil, že k sobě prostě nepatříme.“ „Co kdybychom jí to řekli?“ navrhla jsem. Ze začátku se mu to nelíbilo, ale nakonec souhlasil. Chtěla jsem mít čisté svědomí a nelhat své nejlepší kamarádce.

Už se mnou nepromluvila

Sešli jsem se v naší oblíbené kavárně. „Víš, Moniko, něco se stalo, když jsi tu nebyla,“ začal Libor. „Já to věděla. Tak která to byla?“ Netušila, že bych tou sokyní mohla být já. Libor pokračoval a postupně jsme Monice řekli, že jsme se sblížili.

„Můj kluk a moje nejlepší kamarádka?“ začala zvyšovat hlas. Naštěstí se uměla ovládat a nechtěla v kavárně způsobit rozruch. „To mi stačí, doufám, že spolu budete šťastní,“ řekla a utekla. Bylo to hrozné a já věděla, že to tak nemůžu nechat.

Veškeré mé snahy vidět se s ní ale vyšly naprázdno. „Nechci s tebou mluvit, myslím, že už si nemáme co říct,“ odmítala mě.

Naše přátelství skončilo

S Monikou jsme se už nebavily. Každá jsme seděla na opačném konci třídy. Obě jsme dostudovaly vysokou školu a naše cesty se rozdělily. Mrzelo mě, co se stalo, ale nic víc jsem nemohla udělat.

Ještě jsem doufala, že až se jednou potkáme, po čase, až se staré rány zhojí, najdeme společnou řeč. Jenže Monika se odstěhovala z města. Na třídní srazy nechodila. Naše přátelství nadobro skončilo.

Našla jsem báječného manžela

Ano, udělala jsem něco, co nebylo správné. A asi není omluva, že by oni dva spolu stejně nevydrželi. Ale nelituji toho. S Liborem jsme spolu pořád a už máme tři děti. Vzali jsme se hned, co jsme dostudovali vysokou školu.

Je mi líto zkaženého přátelství s Monikou, ale toho nejlepšího přítele mám už více než třicet let vedle sebe.

Romana S. (59), Domažlice