Dlouho jsem nechápala, proč se dnes tolik manželství rozvádí. Pochopila jsem až ve chvíli, kdy jsem na hranici rozvodu sama.

Když Luděk musel odjet na vojnu, myslela jsem si, že je to to nejtěžší, co náš vztah kdy potká. Jak naivní jsem tehdy byla. V budoucnu náš vztah potkaly daleko větší těžkosti. Všechno jsme ale zvládli překonat, spolu. Protože jsme se měli rádi.

O to větším paradoxem je, že ta největší krize přišla ve chvíli, kdy by ji ani jeden z nás nečekal.

Každý měl své zájmy

Když se náš jediný syn oženil a odstěhoval z našeho domu, měli jsme radost, že je šťastný. Současně jsme si ale s manželem najednou uvědomili, jak nám život rychle protéká mezi prsty, a každý jsme se ho snažili chytit svým způsobem.

Já jsem proti stárnutí bojovala tak, že jsem často chodila na kosmetiku, cvičení či výlety s kamarádkami. A můj muž se rozhodl přidat k místnímu spolku rybářů a večer co večer trávit u vody.

„Čistím si tam hlavu,“ namítal, když jsem lamentovala, že by mohl být alespoň jeden večer doma. Pomalými krůčky jsme se začali odcizovat. Po téměř třicetiletém manželství jsme se poprvé opravdu hádali.

Jeden na druhého už jsme byli alergičtí a Luděk čím dál častěji přespával v rybářské chatce u řeky. Náhle jsem chápala, proč se lidé rozvádějí. I po tolika společných letech si lidé mohou přestat rozumět.

Rozvedeme se!

My jsme toho začínali být jasným důkazem. Nakonec jsme se shodli, že takové manželství nemá smysl. „Rozvedeme se,“ navrhl Luděk a já jsem souhlasila. V klidu si sbalil ty nejnutnější věci a do rybářské chatky se odstěhoval. A bylo to, i já jsem stála na prahu rozvodu.

Našel ho v horečkách

„To nemůžete udělat!“ rozčiloval se o měsíc později syn, který za námi přijel na návštěvu. Když jsem mu oznámila, že se s tátou budeme rozvádět, málem vyskočil z kůže. Běžel k řece, zřejmě chtěl i manželovi naše rozhodnutí rozmluvit.

Najednou mi zazvonil telefon, volal syn a prosil mě, ať do chatky co nejdříve přinesu deky a léky. Ukázalo se, že Luděk u řeky pořádně prochladl, a teď ležel v chatce s pořádnou angínou a vysokými teplotami.

Našli jsme štěstí

A právě tehdy, když jsem svého manžela viděla, jak leží nemocný na kanapi v neútulné rybářské chatě, mi došlo, jak moc mi na něm stále záleží. Hned jsme ho vzali domů, do teplé postele, a volali doktora. Nosila jsem mu čaje, bábovku i slepičí vývary.

„Ty jsi moje štěstí,“ řekl mi a oba jsme věděli, že my dva se nemůžeme rozvést. I tuhle krizi jsme se rozhodli překonat a udělali jsme dobře. Zdá se mi, že naše manželství nikdy nebylo krásnější.

Věra T. (64), Litomyšl