Seděla jsem ve vlaku a sledovala, jak se neznámá krajina ubíhající za okny začíná přetvářet v povědomou, až nakonec dobře známou.

Byly to hory a kopce, na které jsem se dívala prvních osmnáct let mého života. Hory a kopce, které mi oznamovaly, že se po dlouhých letech vracím do rodného kraje. Slunce se sklánělo k obzoru a vrcholky kopců mizely za narůžovělou mlhou.

Při tom pohledu mě teskně píchlo u srdce. Živě jsem si vybavila, jak skrze listy vzrostlé lípy do mého pokoje dopadaly paprsky zapadajícího slunce.

Takové večery se stávaly svědky mých nešťastných lásek, trablů s rodiči, známek a všech stinných stránek školního života. Jeden si ale pamatuji důvěrněji než ostatní.

Chtěla jsem být jako ostatní

Utírala jsem si slzy do polštáře. Mohl za to Honza. Vlastně jsem za to mohla spíš já. Vždycky jsem se stranila svých spolužáků. Oni mě díky mé introverzi a zvláštním zálibám považovali za podivína. Já je zase měla za pokrytce.

Jejich svět byl natolik odlišný, že jsem do něj ani patřit nechtěla. Postavení outsidera se mě drželo i na střední. A pak se objevil Honza, přistoupil k nám až ve třetím ročníku. Měl zvláštní charisma, vyzařovalo z něco, co se kolem mě obtočilo a spoutalo.

Zamilovala jsem se a najednou chtěla být jako ostatní holky. Moje úsilí mi vydrželo několik měsíců. Cítila jsem se nesvá a změny si stejně nikdo nevšiml. A pak jsem v šatně zaslechla šuškání spolužaček a zjistila, kolik z nich o Honzovi smýšlí podobně. Všechnu snahu jsem toho dne hodila za hlavu.

Něco jsem v životě dokázala

O patnáct let později jsem seděla ve vlaku a mířila na třídní sraz. Přemýšlela jsem o tom všem a do očí se mi hrnuly slzy. Honza tam měl být také. Z kusých zpráv se ke mně dostávalo několik klepů o osudech mých spolužáků.

A já konečně měla pocit, že jsem něco dokázala. Na rozdíl od nich jsem neměla žádné nemanželské děti, druhé manželství v troskách. Stala jsem se fotografkou. Milovala jsem svou práci, přestože to byla dřina.

Byla to ovšem dřina, která mi umožnila koupit si útulný byt a žít život, který mě bavil. Také jsem zjistila, co mi sluší, a naučila jsem se během hodinky v koupelně proměnit v přitažlivou bytost. K dokonalosti chyběl jen princ na bílém koni.

Středem pozornosti

Na srazu se ale postupem večera probíraly úplně jiné věci. Vzpomínky na střední ustoupily do pozadí, aby mohly dát prostor stížnostem na nespravedlnost celého světa. Je to totiž hrozné místo, které může za zpackané životy ostatních.

Seděla jsem a ničemu nerozuměla. Znovu jsem pocítila, že můj svět je docela jiný než jejich. Otázka, jak se mám, dlouho nepřicházela. A nejspíš by ani nepřišla, kdyby mi nezazvonil telefon. „Singapur? To zní skvěle!

Počítejte se mnou.“ Hlasy kolem stolu ztichly. Spolužačky začaly s opatrnými otázkami o tom, co dělám, jak to dělám, pro koho to dělám.

A za chvíli se už začaly překřikovat, jestli jim nafotím svatbu, děti, portréty.Já jsem nejprve zalistovala diářem, abych jim ukázala, jak beznadějně je můj program plný, pak jsem do sebe hodila dvojitou vodku, která přede mnou stála, a jak se ukázalo, patřila Honzovi, který to vše pobaveně pozoroval.

Když jsem o hodinu později zaplatila a vyšla před restauraci, čekal tam na mě. „Můžeš mi věnovat chvíli?“ ptal se. „Promiň, nejsem v náladě,“ snažila jsem se s úsměvem odmítnout. „Dobře, nevadí, tak se uvidíme v Singapuru,“ mávl rukou.

„Cože?“ nechápavě jsem vrtěla hlavou. „Víš, jsem teď jedním z šéfů agentury, která pořádá různé akce. A to focení, na které jedeš za pár týdnů, to je naše dílo. Když jsem zjistil, co děláš a že jsi v tom dobrá, snažil jsem se najít způsob, jak tě k sobě dostat. A tak jsem zinscenoval tohle všechno.“

Byl také zamilovaný

Byla jsem zmatená a vinila ho, že si ze mě jenom utahuje. Ale on pak vytáhl starý zaprášený deník. „Věděl jsem, že mi neuvěříš.“ Začal v něm listovat a ze zažloutlých listů vyskakovaly jeho kresby a na nich já. Já, jak nervózně koušu tužku při písemce.

Já, jak si podpírám bradu nad učebnicí. Já, jak si zavazuji tkaničku v šatně. Na jeho kresbách jsem sice byla mnohem hezčí, ale bylo milé vidět, že si mě někdo dokáže tak moc idealizovat. Konečně mi pak vysvětlil, co se stalo.

„Nepřišel jsem na to, jak se k tobě dostat. Byla jsi moc uzavřená a odtažitá. Teď, když ses ukázala na srazu, jsi mi vyrazila dech, skoro bych tě nepoznal, ale rozhodně bych se do tebe uměl znovu zamilovat.

Jen si neumím představit, co by se stalo, kdyby tenhle můj plán selhal,“ řekl a zasmál se. Byla jsem dojatá. Zbytek noci jsme se procházeli městem. Řekl mi, že na mě často vzpomínal, a ptal se, kde je mi konec.

A pak mě našel, vzpomněl si na starou lásku a začal přemýšlet, co by se stalo, kdybychom k sobě našli tehdy cestu, a jestli ji můžeme najít alespoň teď. Našli jsme. Náš první polibek jsme zpečetili při západu slunce v Singapuru.

Tereza P. (50), jižní Čechy