Říká se, že příklady táhnou. Je to pravda. U mě to tak bylo. Nejprve mě svým rozhodnutím Vojta zaskočil, a pak se mi ten nápad zalíbil taky.

Od svého syna jsem se dočkala dvou vnoučat, které jsem z celého srdce milovala. O starší Vilmu jsem strach neměla, měla pusu prořízlou, vdala se do ciziny a byla spokojená, i když bezdětná. Ale její mladší bratr Vojta mi dělal starosti.

Neměl dost sebevědomí ani odvahy. Byl to samotář a introvert. Když se na inzerát seznámil s jistou Alenkou, měla jsem velkou radost. Radovala jsem se, že se snad ještě dočkám nějakého toho pravnoučka a hlavně, že milovaný vnuk nezůstane sám. Jako já.

Styděli jsme se

Neprovdala jsem se kdysi nejlépe. Můj manžel, Vojtův dědeček, nebyl vzorem všech ctností. Byl agresivní, často mě i uhodil. Rozvedli jsme se ještě předtím, než se vnoučata narodila.

Nejhorší ale bylo, že tuhle příšernou povahu po otci zdědil i náš syn, otec Vojty a Vilmy. Když byla vnoučata malá, často utíkala ke mně, protože tatínek je bil. Poté, co jednoho dne můj syn agresivně napadl i kolegu v práci, skončil ve vězení.

Styděli jsme se za něj a můj vnuk na tátu zcela zanevřel. Jak tomu většinou bývá, nesli jsme příjmení po mém muži a vnuk stejné po svém tátovi. To jméno bylo jako cejch od kata.

Chci jiné jméno!

Když měl vnuk asi týden před svou svatbou, přišel za mnou. „Babi, já nechci, aby se tohle příjmení šířilo dál a aby se po mém otci a dědovi jmenovaly moje děti,“ oznámil mi. Rozhodl se přijmout příjmení své budoucí manželky.

Nebyl to zrovna standardní postup, ale já mu najednou rozuměla. Řekla jsem mu, že je to dobrý nápad. Byl rád, že se nezlobím. Vlastně mě nakonec tak inspiroval, že i já jsem se svého „vyvdaného“ příjmení vzdala. A na stará kolena se vrátila k tomu rodnému.

S tím jménem po mé mamince a tatínkovi, kteří byli dobří lidé, se teď cítím opravdu lépe.

Jitka (72), Cheb