Do Podkrkonoší jsme se tehdy přestěhovali s velkým nadšením. To městečko bylo hezké, lidé vesměs milí a ta krásná, čistá příroda… Jenomže jeden člověk zničil úplně všechno.
Hezké náměstí, čerstvě zrekonstruovaná radnice, poblíž stará kašna, v podloubí domů obchůdky, samozřejmě hospoda… Zamiloval jsem si to místo hned, Jarka vzápětí.
Mám zaměstnání, které mi dovolí pracovat z domova a do Prahy, odkud pocházím, jsem musel jezdit jen jednou za měsíc na schůzi, jinak jsem byl pánem svého času.
Jarka byla v domácnosti, vydělával jsem dost pro nás všechny, Lída, naše dcera, přestoupila na nedaleké gymnázium, což pro ni byla dokonce úleva, na gymnáziu v Praze bylo v její třídě pár lidí, které nemohla vystát.
Pořídili jsme si v městečku řadový domek a s nadšením jsme si ho začali zařizovat.
Zdravíčko, sousede!
Brzy jsme se poznali se všemi lidmi z ulice. Zajedno byla krátká, zadruhé jsme se potkávali s chlapy při nohejbalu a občas se po turnajích grilovalo, to pak přišly i naše manželky a děti.
První, koho nám osud přihrál do cesty, byl ovšem náš soused odvedle, který měl dům blíže ke křižovatce. Z druhé strany bydlela starší paní, moc milá ženská. „Zdravíčko sousede,“ ozvalo se hned druhý den po ránu, když jsem vyšel na terasu před naším domem.
Zelený pás zahrádek tvořil zadní část řadových domů. Zahrádky byly rozděleny jen nízkým plůtkem. „Koukám, že máte pěknou sekačku, to je krása, půjčíte mi ji?
Mám tu svou teď rozbitou, budu ji muset dát do servisu,“ spustil hned poté soused, co se představit jako Karel. Samozřejmě jsem mu sekačku hned půjčil. Vyměnili jsme si ještě pár zdvořilostních vět a šel jsem zařizovat dům.
Sekačku mi Karel vrátil za tři dny a že by si dal záležet na jejím vyčištění, to zrovna ne. A jen co jsem začal sekat, zjistil jsem, že v ní není benzin, přitom jsem ji sousedovi půjčoval s plnou nádrží.
Pak si ode mě půjčil nůžky na živý plot, které pěkně ztupil, musel jsem je nechat nabrousit.
Byl jsem hodný…
Za pár dní přišel, jestli nemám nabíječku na autobaterii, kterou jsem samozřejmě měl. A další věcí v pořadí, kterou nutně potřeboval, byl slunečník, protože mu přijede tchyně, která je alergická na sluníčko.
Ten jejich slunečník už je prý samá díra, tak kdybych byl tak hodný… Byl jsem hodný a slunečník, který byl dva měsíce starý, se mi vrátil s dírou. „Jsme stěhovali ke stolu židli a jak jsem to zvedl nad hlavu… sorry, to zašijeme,“ prohlásil.
Zlatý voči, jak se říká. Všechno rozbili, co nerozbili, to se alespoň zdráhali vráti. Naučili se žít tak nějak na náš účet.
Nechtěl jsem si to se sousedy rozházet, jsem nekonfliktní typ, raději oželím nějakou pitomost, než abych se s někým hádal jak někde na pavlači. Milý Karel toho dál zneužíval. Jenomže všechno má své meze.
Jednou jsme měli s podnikem firemní výjezdní setkání, takové to sbližovací, abychom se víc poznali, protože doma nás zůstávala pracovat většina, tak abychom si vytvářeli nějakou sounáležitost.
To už je příliš
Zaměstnavatel na tom zkrátka trval, tahle legrace se cizím slovem nazývá teambulding. Vrátil jsem se v neděli po třech dnech dost unavený, jelikož program byl náročný, jak to tak bývá.
A ten den jsem na Jarce ještě nic nepoznal, šel jsem brzy spát poté, co jsem si dal dvě piva.
Během pár dní mi ovšem začalo být její chování podezřelé, všiml jsem si jejích kradmých pohledů směrem k sousedovu domu a v jednu chvíli jsem oba našel, jak se na sebe u plotu líbezně usmívají. Karel mou ženu hladil po ruce.
Neudělal jsem v tu chvíli nic, byl jsem z toho tak rozčarován, že mě to malinko paralyzovalo. Ale Jarku jsem začal pozorovat. Psala si esemesky, častěji než dříve se vydávala „do města“ pro něco nakoupit, že prý zapomněla…
A v tu chvíli nebyl soused samozřejmě na zahrádce k vidění. Díky tomu, že jsem dělal, že jsem si ničeho nevšiml, oba dva ztratili zbytek ostražitosti. Když jsem je v parku za altánkem přistihl, jak se vášnivě líbají, bylo toho na mě moc.
Byla z toho rvačka, rázem jsme byli všichni slavní po celém městečku. „Jo, Karel, to je známá firma,“ vzal mě za rameno Tonda, můj spoluhráč z nohejbalu. „On sice mezi nás na nohejbal nechodí a nechodí ani do hospody, ale má jiný aktivity.
Leze lidem do života,“ řekl s povzdechem. „A na nervy,“ dodal Pavel, náš parťák do trojice.
Raději uteč a vyhraj
„Před tebou bydlel v domě taky jeden Pražák. Tomu dělal do dcery. A půjčil si od něj deset tisíc, který ten chudák už neviděl,“ vyprávěli dál. Začalo mě mrazit. Ještě aby to tak odskákala naše holka.
Vrátil jsem se domů, tam brečela Jarka, utěšovala ji dcera, v televizi běžela nějaká telenovela a my jsme měli po rodinném štěstí. „Stěhujeme se,“ řekl jsem bez přípravy. Obě na mě němě zíraly a já jsem jen dodal: „Zítra zavolám realitce.
V Orlických horách je taky krásně. Nenechám si nějakým prevítem ničit rodinu a život.“ A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Když za dva dny přivezli milého Karla z nemocnice s ovázanou hlavou, měl jsem už nový dům vybraný.
Z dosavadního bydliště jsme se stěhovali za týden, majiteli domu jsem nechal celou kauci, nic jsem neřešil, utíkal jsem. Jeden člověk nám zničil vztah a dalo nám hodně práce, abychom ho zase slepili.
Josef (62), Orlické hory
