Myslela jsem si, že mi ten zpožděný vlak vše jen zkomplikuje. On mi ale přivezl nečekanou dávku štěstí.

Podívala jsem se na hodinky. Bylo pět hodin ráno a já jsem nervózně přešlapovala po peróně. Byla jsem jediný blázen, který chtěl v tuto hodinu cestovat.

A vzhledem k tomu, že můj vlak měl už skoro půl hodiny zpoždění, jsem si začínala myslet, že si dneska přispal i pan strojvedoucí. Zrovna dnes, když nemůžu ztrácet čas. Má mladší sestra se zítra vdává a já jsem nedala jinak, než že jí se vším pomůžu.

„Ty si hlavně sežeň doprovod,“ řekla mi tehdy, jako by nevěděla, jakou já mám na muže smůlu. Svou energii jsem tedy raději než do hledání doprovodu vložila do svatebních příprav. Na tom alespoň nic nezkazím. Tedy pokud ten zpropadený vlak přijede.

Za hodinu jsem měla být u švadleny, vyzvednout sestřiny svatební šaty, už nyní jsem věděla, že to nestihnu.

Technická závada

Najednou v dálce zahoukal vlak. Zpoždění celých pětatřicet minut. „Velice se omlouváme, slečno,“ začal se mi hned omlouvat průvodčí, který si zjevně všiml mého roztrpčeného výrazu. Vlak prý měl technickou závadu, mně to ale v tu chvíli vůbec nezajímalo.

Musela jsem ke švadleně, do květinářství, do pekárny a taky ještě ke kadeřnici. „Chvátáte hodně?“ zeptal se mě nakonec průvodčí s až kajícím výrazem ve tváři. Horší otázku mi v tu chvíli položit ani nemohl. „Ano, chvátám. A hodně,“ odsekla jsem.

Za tu cestu se mi omluvil ještě tak pětkrát, až mi bylo nakonec líto, jak nepříjemná jsem na něj byla.

Podruhé ve stejný den

Ve městě, když vlak zastavil, jsem se rozběhla rovnou ke švadleně, která už na mě netrpělivě čekala. Stejně jako květinářka a poté i kadeřnice.

Kolika lidem může znepříjemnit život jeden zpožděný vlak, napadalo mě, když jsem odpoledne mířila s novým účesem zpět na nádraží. Ověšená krabicemi a taškami jako vánoční strom. „Já vám pomůžu,“ řekl mi průvodčí, kterého jsem okamžitě poznala.

Byl to ten samý, který byl ráno samá omluva. Teď mi ještě galantně pomohl do vlaku, pochválil můj nový účes a zeptal se, jaký jsem měla den. Nikdy jsem se nebavila s cizími lidmi, najednou jsem ale měla pocit, že oba dva prožíváme podobně náročný den. Což se vzápětí také potvrdilo.

Do roka a do dne

Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Hodina cesty vlakem stačila, abych měla pana průvodčího, tedy Aleše, plnou hlavu. A přestože jsem druhý den na svatbu své sestry dorazila bez doprovodu, už tehdy tam se mnou byl.

Před očima jsem měla stále tu jeho vlídnou tvář a na obličeji zasněný úsměv. Rok nato jsme stanuli před oltářem my a tím se má smůla na muže definitivně zlomila.

Hana M. (61), Liberec