Nebylo pochyb o tom, že toho nejlepšího partnera už jsem našla. Jaké bylo mé překvapení, když se v mém životě objevil další. A ještě lepší.

Když mě kamarádka Blanka, zapálená učitelka, požádala, abych s ní a její třídou jela na školu v přírodě jako zdravotnický dozor, zdálo se mi to jako skvělý nápad. Jenže během několika měsíců se v mém životě všechno změnilo.

Zamilovala jsem se do svého souseda, jmenoval se Roman. Po měsíci vztahu jsme spolu začali žít a po dvou měsících mě zaskočil zásnubním prstýnkem. „Nezdá se ti to ukvapené?“ ptala se mě Blanka, když jsem se jí chlubila překrásným prstenem.

Nikam se mi jet nechtělo

Za ukvapený jsem v tu chvíli považovala jen můj souhlas, že s Blankou pojedu na školu v přírodě. Za těch pár měsíců jsem si zvykla trávit s Romanem každý den, a teď jsem se měla vzdálit na celých deset dní.

Zdálo se mi to jako věčnost a prosila jsem Blanku, zda by si za mě nenašla jinou zdravotnici, ale už bylo moc pozdě.

Vypravila jsem se tedy na nádraží a Roman mě doprovodil až k vlaku, kde už se to hemžilo natěšenými dětmi a zmatenými rodiči, a v celém tom chaosu pobíhala Blanka.

Neomalený drzoun

Vydala jsem se, že ji pozdravím, ale když jsem se prodírala tím davem, cestu mi zkřížil nějaký neomalený muž. Nekoukal na cestu, rozhlížel se po všem okolo a díky své nepozornosti mi šlápl na nohu.

„Dávejte pozor!“ vyjela jsem na něj, ale on se zmohl jen na stručné: „Promiňte,“ a vzápětí dodal, „ale tak se tady nemotejte!“ Drzoun jeden, říkala jsem si a doklopýtala až k Blance.

„Všimla jsem si, že už ses seznámila s Jirkou, jejich třídním,“ řekla mi jen tak mimochodem, zatímco si v seznamu odškrtávala přítomné žáky. To je výborné, takže ten drzý hulvát, který mě před chvílí zašlápl, jede s námi.

Najednou se mi na ten výlet chtělo ještě méně. Došla jsem zpět za Romanem a pořádně ho objala. Pak jsem nastoupila do vlaku a ten se rozjel.

Oblíbený učitel

Cílem naší výpravy byly Krkonoše. Krásná horská chata uprostřed ničeho. Ta příroda ale za to stála, a tak jsem si řekla, že deset dní v takové pohádce jistě uteče jako voda. Pan učitel Jirka se ale nejspíš rozhodl, že nám z pohádky udělá horor.

Už první den zorganizoval túru, na níž jsem pochopitelně, jakožto zdravotnice, musela dělat doprovod. Výlet začínal v šest ráno a zahrnoval krom výšlapu na Sněžku i dobrodružnou lanovou dráhu, kterou pan učitel osobně žákům připravil.

„Jirka je nejoblíbenější učitel na škole,“ špitla mi Blanka, když jsem nevěřícně kroutila hlavou nad tím, jak děti po náročném výšlapu nadšeně ručkují po lanech. Zdálo se, že jedinou osobou, která má chuť se natáhnout a vypustit duši, jsem byla já.

„Teď je na řadě paní zdravotnice,“ řekl vesele Jirka, abych se připojila k žactvu na lanovou trať.

Všem jsem byla k smíchu

Odmítala jsem marně. Na rozdíl od žáků jsem si to ale vůbec neužívala. A co víc, když jsem byla skoro na konci, natáhl ke mně Jirka ruku, zřejmě v dobré víře, že mi pomůže na pevnou zem.

Jakmile jsem se ale pustila lana, zavrávorala jsem a spadla přímo do jámy plné bahna. V tu chvíli jsem pana učitele nesnášela ještě víc. Za jeho hloupý nápad i za jeho pobavený výraz, s nímž mě zvedal ze země, zatímco žáci se smíchy popadali za břicha.

Přinesl mi krásnou kytici

„Už se nemrač, nic se ti nestalo a byla to legrace,“ chlácholila mě večer Blanka, když jsme spolu popíjely čaj a sledovaly, jak si děti užívají další zábavu, kterou vymyslel pan učitel.

„Pořád se na mě zlobíte?“ zeptal se mě po chvíli, když ho ve hře vystřídala Blanka. „Ano,“ odpověděla jsem stručně, aniž bych se na něj podívala. To ho rozesmálo. Beze slov se zvedl a odešel z místnosti. Ani ve snu bych si nemyslela, že udělá to, co udělal.

Za chvíli se vrátil s vlastnoručně natrhanou kyticí lučních trav a kytiček, kterou mi podal se slovy: „Tak už se na mě nezlobte, prosím.“ Blanka a všichni žáci mu nadšeně tleskali a mně nezbývalo než jeho omluvu přijmout.

Společné večery

Nicméně stále jsem si o něm myslela své. Uměl být drzý, ale měl i mnoho kladných vlastností. Za těch pár dní se z nás stali docela dobří přátelé. Chystali jsme dětem různé hry, soutěže i kvízy.

Zažívali jsme tolik zábavy, že jsem dočista zapomínala na to, jak moc se mi po Romanovi první dny stýskalo. Nebudu lhát, z velké části za to mohl hlavně pan učitel. Večer co večer jsme spolu zůstali sami v jídelně, hráli dámu a povídali si. Vedle Jirky mi bylo zkrátka dobře, až mě to samotnou děsilo.

Podlehla jsem jeho kouzlu

Poslední večer jsme dětem přichystali slavnostní závěrečnou diskotéku, na níž se všichni těšili. „Zatančíme si?“ zeptal se mě nakonec Jirka. Byl to náš poslední tanec. Kdybych tehdy uměla zastavit čas, udělala bych to.

„Tvůj snoubenec má velké štěstí,“ řekl mi druhý den, když jsme se loučili na nádraží. Rychle jsem vzala kufr, otočila se a pelášila domů. Měla jsem slzy na krajíčku a vůbec netušila, co dělat.

Doma už na mě čekal Roman, který mi na uvítanou přichystal slavnostní večeři. Tím mé citové rozpoložení, takříkajíc, dodělal. Chtěla jsem to hodit za hlavu, zapomenout na Jirku a plánovat si budoucnost se svým snoubencem.

Po pár dnech mi ale bylo jasné, že to nepůjde. Nedokázala jsem sedět vedle Romana, mluvit s ním o svatbě a o nás dvou, myšlenky i srdce už jsem měla u jiného.

Správné rozhodnutí

Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Doufala jsem, že zvolím správně. Se slzami v očích a spoustou omluv jsem vrátila Romanovi zásnubní prstýnek. Vybrala jsem si srdce pana učitele, kterého jsem milovala se všemi jeho klady i zápory.

Sám byl z mého rozhodnutí zaskočený, ale příjemně, myslela jsem, že mě samou radostí rozmáčkne. V tu chvíli mi došlo, že jsem si zvolila správně. A svého rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.

Lenka P. (56), Jihlava