Nechtělo se mu pracovat a věděl, že naši rodiče mají dobré srdce. O všechno je připravil, o peníze, o byt i o klidné stáří. Když jsme přišli na to, jaký je, bylo už zoufale pozdě.
Když jsem si jednoho dne telefonovala s mámou, oznámila mi, že můj bratr Radek má za sebou další rozchod. Přítelkyně ho prý vyhodila a on se vrátil zase zpátky k rodičům.
„Dokud vydělával pěkné peníze, to jí byl dobrý, teď, když přišel o práci, tak ho pustila k vodě. Je to potvora,“ rozčilovala se máma, pro kterou byl můj mladší brácha vždycky nedotknutelný.
Pořád to byl její chlapeček, zatímco já už se musela postavit na vlastní nohy. Bydlela jsem se svým mužem a dětmi na druhém konci města.
Infarkt
Máma s tátou se v té době rozhodli rekonstruovat byt. Když byl teď Radek zpátky u nich, a navíc dočasně bez práce, počítali s tím, že jim se vším pomůže. Řemeslníci se u našich střídali a byt opravdu prokoukl.
„Alespoň budete mít na stáří pohodlné bydlení,“ souhlasila jsem s nimi. Máma kývla a ještě dodala, že našetřené peníze si stejně s sebou do hrobu nevezmou. „No tak mami, s tátou jste zdraví, však vy si vaše bydlení ještě užijete,“ namítla jsem.
Jednoho dne se tátovi udělalo nevolno, záchranka ho odvezla do nemocnice, měl infarkt. Naštěstí to dobře dopadlo. Tak závažná věc ale rodiče přiměla k zásadním myšlenkám, co bude jednou s jejich majetkem.
„Rozhodli jsme se, že náš byt napíšeme na Radka, když tobě jsme na ten tvůj přispěli,“ oznámil mi táta.
Dobrý úmysl?
Nenamítala jsem nic, naši mi opravdu kdysi dali velkou částku na mé bydlení. Jen jsem dodala, jestli nechtějí s přepisem ještě počkat. „Snad si nemyslíš o Radkovi nic špatného?!“ cítil se dotčený táta. Raději jsem mlčela.
Uběhl nějaký čas a brácha pořád žádnou práci neměl. A nezdálo se, že by mu to vadilo. „To víš, táhne mu na padesátku, v tom věku je těžké sehnat zaměstnání,“ zastávala se ho máma, a to i přes můj argument, že do padesátky mu chybí ještě dobrých šest let.
Co mu ale nyní rozhodně nechybělo, bylo pohodlí a bezstarostnost, a jak jsem zjistila brzy, ani s penězi si hlavu nelámal. Jednoho dne jsem se s bráchou a mámou sešla na poště.
Máma si šla pro důchod a brácha dodal, že jí jde dělat bodyguarda, aby ji prý cestou někdo neokradl. Dobrý úmysl, jak tvrdil, v tom ale nebyl. Radek s rodiči chodil na poštu pokaždé, když si šli pro penzi. Kdybych jen tušila, co za tím vězelo…
Tehdy jsem si všimla, že by máma potřebovala nové boty. Ty, které nosila už snad deset let, byly zoufale prochozené, a když bylo mokro, teklo jí do nich.
„Podívej, tady mají zimní výprodej, tyhle boty by se ti hodily,“ řekla jsem jí jednou, když jsme šly kolem obchodu s obuví. Odpověděla, že za chvíli je konec zimy, a tak si je nekoupí.
Jen výmluvy
Na mou otázku, zda nepotřebuje po nákladné rekonstrukci půjčit peníze, řekla, že ne, že má peněz dost. Něco mi tady ale nehrálo. Zeptala jsem se, jestli už Radek pracuje, protože o něm dlouho nemluvila, řekla smutně, že ne. Radek byl doma už přes rok.
Když jsem mu o pár dní později zavolala, že v jedné firmě hledají skladníka, řekl, že se tam byl zeptat, ale místo už není volné. Nevěřila jsem mu, kdyby bylo obsazené, proč by ho tedy inzerovali tak dlouho? A to nebylo jediné, co se mi nezdálo.
S mámou jsme už řadu let měly svůj rituál, jednou měsíčně jsme chodily k naší známé kadeřnici. Ale poslední půlrok se máma začala podivně vymlouvat. Jednou nemohla jít, protože ji bolela hlava, poté měla moc práce, příště ji trápil žaludek…
Už to nebylo divné jen mně, ale i naší kadeřnici, která pro mámu pravidelně objednávala speciální balzám na vlasy.
Co se děje?
Máma si ho kolik týdnů ani nevyzvedla. Když jí pak kadeřnice volala domů, nějaký arogantní mužský hlas jí v telefonu prý řekl, že máma žádný balzám nepotřebuje a ani na něj nemá peníze. To musel být bratr!
Nevěřila jsem svým uším, když mi to kadeřnice vyprávěla. Už jsem ale tušila, odkud vítr fouká. „Mami, co se děje? Jak jste na tom s penězi? Dáváte je Radkovi, že?“ zatlačila jsem na mámu. Nechtěla mi nic říct, pořád se Radka zastávala.
„Jsme přece jeho rodiče a on chudák nemůže sehnat tu práci…“ začala ho obhajovat. Ale já už jsem věděla své, byla jsem se zeptat ve firmě, kterou jsem se bratrovi snažila dohodit, proč ho nevzali. Řekli mi, že tam bratr vůbec nebyl.
Pravda
„On žádnou práci nehledá mami, jen vás vysává,“ vybuchla jsem. Máma se rozplakala, táta lamentoval. Nakonec mi přiznali, že když s nimi Radek chodil na poštu pro důchod, venku jim ho sebral a nechal jim jen pár stovek.
Určoval, co se bude domů kupovat, kolik rodiče mohou za co utratit. Takže oni byli odkázani na to, co jim dal. Nevěřila jsem tomu, že ten člověk je můj bratr. Strašně jsem se s ním tehdy pohádala, máma brečela a tátu druhý den postihl další infarkt.
Lékaři už ho nezachránili a půl roku po něm odešla i maminka, na mozkovou mrtvici. S bratrem jsem přestala komunikovat. Byt rodičů prodal a z našeho města zmizel. Nedávno byl prý viděn mezi bezdomovci. Je mi to jedno, ten člověk pro mě už neexistuje.
Helena (60), Vysočina
