Bylo mi tehdy pětadvacet let, akorát jsem dostudovala vysokou školu a nastoupila do svého prvního zaměstnání.

Moje práce mě bavila a já jí věnovala opravdu všechen svůj čas. Neměla jsem taky kam spěchat. Pronajala jsem si malý byt, abych měla konečně trochu soukromí.

„Zase tu zůstáváš přesčas?“ kroutili hlavami moji kolegové z práce, když odcházeli po skončení pracovní doby domů a já ještě koukala do počítače a vyráběla tabulky.

Někdo šel za mnou

Když jsem se takhle jednoho večera vracela domů, uslyšela jsem za sebou něčí kroky. V odlehlé ulici, kterou jsem musela projít, abych se dostala do bytu, nikdo nebyl. Kromě mě a toho člověka, který šel za mnou. Všimla jsem si ho už dřív.

Vystoupil se mnou z tramvaje. Jenomže to byl ještě skrytý v davu ostatních spolucestujících, kteří se ale po pár metrech odpojili. Zůstali jsme jenom my dva. I když mám pro strach uděláno, docela jsem se v té tmě začala bát.

Přidala jsem do kroku, abych neznámému utekla, ale jeho kroky se také zrychlily.

Zapomenutý notebook

Srdce mi začalo bušit jako o závod. Zalovila jsem v kabelce a našla klíče. Doběhla jsem ke vchodovým dveřím mého domu a snažila se otevřít. Ruce se mi ale tak klepaly, že jsem se nemohla trefit do zámku. „Slečno!“ ozval se můj pronásledovatel.

Dělala jsem, že ho neslyším, a znovu se pokusila odemknout. „Slečno, počkejte!“ volal. „Není to náhodou vaše?“ Zastavil se těsně za mnou. S hrůzou jsem se na něj otočila. Vůbec nevypadal tak děsivě.

Byl vysoký, měl tmavé vlasy a mohl být jen o trochu starší než já. „Cože?“ „Ta taška, není náhodou vaše?“ podával mi kufřík, který mi nebyl neznámý. „Můj notebook!“ vykřikla jsem. „Kdybych ho ztratila, jsem ztracená,“ oznámila jsem nálezci mého pokladu.

„V tom případě jsem moc rád, že jsem vám ho mohl donést až domů,“ zasmál se. „Bydlíte tady, že?“ podíval se na dům. „Ano,“ kývla jsem.

„Jak vám mohu poděkovat?“ „Stačí, když mi dáte svoje telefonní číslo a já vás třeba budu moci někdy pozvat na drink,“ pokrčil rameny. Napsala jsem mu na kus papíru svůj telefon a dřív, než mi stačil poděkovat, jsem utekla domů.

Nádherný večer

Ráno jsem měla na mobilu zprávu. Byla od neznámého nálezce Petra a zval mě na drink. Souhlasila jsem a slíbila mu, že se s ním ještě ten večer sejdu. „Dnes odcházíte tak brzy?“ podivil se můj šéf, když jsem vypnula počítač už v šest večer.

„Dodělám to doma,“ slibovala jsem mu. „Vy jdete určitě na rande!“ prokoukl mě a já nehodlala oponovat. Petr se ukázal jako skvělý společník. Mohla jsem se s ním bavit úplně o všem.

V mnohém jsme se shodli a já na konci naší schůzky byla tak nadšená, že jsem mu dovolila, aby mě znovu doprovodil domů. Držel mě celou cestu za ruku. Když jsme stanuli před vchodovými dveřmi mého domu, objal mě a lehce políbil na tvář.

V tu chvíli jsem se do něj zamilovala. „Můžu ti ještě někdy zavolat?“ zeptal se mě, když jsme se spolu loučili. „Budu moc ráda.“ Druhý den v práci nastal pěkný šrumec, protože začal audit, a najednou bylo tolik práce, že ani já se svými přesčasy nestíhala.

Proto, když mi Petr zavolal, jsem udělala to nejhloupější, co jsem udělat mohla.

Všechno jsem zkazila

„Simonko, volám ti, abych se zeptal, jestli na mě budeš mít dnes večer zase čas?“ šeptal mi skrze mobil do ucha. A já pitomá mu na to řekla: „Dnes večer to vůbec nepřichází v úvahu!

Jsem tak zahlcená prací, že se snad odtud ani nedostanu domů!“ Přehazovala jsem papíry ze stolu na stůl, až se mi všechny rozsypaly. „A co zítra?“ „To asi také ne,“ odmítla jsem ho podruhé. „Víš, já mám teď opravdu strašně moc práce.

Nejlepší bude, když se ti ozvu sama,“ položila jsem sluchátko, aniž bych si uvědomila, že jsem tím Petra nadobro ztratila. Taková jsem byla hloupá holka. A ještě hloupější, když jsem asi za týden ztratila mobil a tím i Petrovo telefonní číslo.

On sám už mi nezavolal, který chlap by to také udělal poté, co jsem mu řekla. Uběhlo osm let. Prožila jsem několik vztahů, které nakonec vždycky skončily krachem, protože vždycky něco nefungovalo.

Vzpomínala jsem na Petra a říkala si, že s ním by mi to určitě vyšlo. A pak se jednoho dne znovu objevil v mém životě.

Neuvěřitelné setkání

Nastoupila jsem do tramvaje a tam jsem ho viděla sedět. Srdce se mi úplně zastavilo. Pomalu jsem k němu přišla a zašeptala jeho jméno: „Petře?“ Podíval se na mě svýma krásnýma očima, které byly tak smutné. „Simonko?“ řekl, jako kdyby nevěřil, co vidí.

„Já jsem tak ráda, že tě zase vidím!“ „Já taky,“ usmál se. „Promiň mi, prosím, že jsem tě tenkrát odmítla! Byla jsem pitomá! A ještě k tomu jsem pak ztratila mobil!“ Petr se na mě chvíli díval, pak vstal a objal mě. A od té doby mě nepustil.

Všechno jsme si vyříkali. A byli opravdu šťastní, že nám dal osud druhou šanci, kterou už jsme si rozhodně vzít nenechali.

Simona L. (54), Praha