Zastavil jsem stopaři. Byl to divný chlapík. Vypadal, jako kdyby už nebyl z našeho světa. Netušil jsem, že jsem vážně vezl nebožtíka na druhý břeh.

Na poslední chvíli jsem dupl na brzdu! V záři reflektorů se objevila jedna z nejpodivnějších bytostí, které jsem kdy potkal. V první chvíli jsem si myslel, že mám co do činění se sebevrahem. Doslova mi skočil před auto.

Svezete mě?

Neuvěřitelně hubená lidská postava. Bílý ošuntělý baloňák, který už dávno vyšel z módy. Na hlavě zmačkanou hučku podivného tvaru. „Svezete mě?“ zeptal se, když jsem zkrotil auto, které zůstalo stát na okraji silnice. Kývl jsem, bez rozmýšlení, ani nevím proč…

Jako by vedle mě usedla kostra potažená kůží. Na sobě neměl ani gram zbytečné masové přítěže. Klouby na rukách se hrbily do oblých kopců, z nichž vyčnívaly dlouho nestříhané nehty. Rovněž vlasy vypadaly, jako by je před chvílí namazal nějakým olejem. Ani jsem nestačil vychrlit ze sebe otázky, které zaplnily moji mysl.

Dotyčný se přepásal bezpečnostním pásem. „Nemůžete jet rychleji?“ zeptal se skřípavým hlasem, který potřeboval jako struny houslí, naladit. „Začal jsem se …víte…kazit!“ zaskřípal a mohutně se podrbal na uchu. Zdálo se mi, že jeho ucho jaksi odstává jako velký plachťák.

Žádná cesta

Pohlédl na mě a pokusil se marně o křečovitý úsměv. Zalovil v kapse baloňáku a vyndal kapesník, který mohl lehce soupeřit se zaneřáděnou rohožkou před dveřmi. Hlasitě zasmrkal a v tu chvíli mu upadl nos!

Než jsem stačil něco nesrozumitelného vykřiknout strachem, naznačil mi, abych náhle odbočil doleva. „Ale tady žádná cesta není!“ namítl jsem. „Ale je!“ zaskřípal vysokou fistulí a hlasitě se nadechnul. „Co si dneska člověk neudělá, to nemá. Nepořádek…nepořádek je na tomto světě!“

Utekl jsem smrti

Zahnul jsem doleva. O téhle cestě jsem nevěděl. Vedla na konec lesa. Zastavil jsem na příkaz neznámého. Spolujezdec vystoupil a kráčel k úzkému mostu, který tonul v mlhavých cárech padlého soumraku. Celý jsem se třásl. Jako v mrákotách jsem vystoupil a kráčel za ním.

Jakmile jsem vkročil na most, zatočila se mi hlava. Uslyšel jsem před sebou zběsilé mávání velkých křídel. Připadalo mi, že vyrůstají z boků velmi světlé postavy.

Stačil jsem ještě pozdvihnout hlavu a pohlédl jsem do velmi jasné oblohy, která mě oslepila…zhroutil jsem se.

„Vítám vás zpátky na prvním břehu. Měl jste zástavu srdce,“ přivítal mě přátelský hlas doktorky. „Je zázrak, že jste tu zase s námi. Asi vám pomáhali všichni andělé!“ dodala. „Pamatuji si jen most, mlhu a nad hlavou naopak rozsvícenou oblohu,“ koktal jsem.

Lékařka se usmála. „Už jste byl jednou nohou na onom světě!“ A já v tu chvíli pochopil. „Vezl jsem mrtvého na onen svět!“ promluvil jsem a rozpomněl se, že jsem chtěl kráčet za ním. Ale můj čas ještě nenastal. Andělé mě odmítli!

Petr (55), Pardubice