Vyrůstala jsem mezi kluky, a tak jsem byla sama tak trošku jako kluk. Případní nápadníci to se mnou neměli snadné.

Mít sourozence je velká radost. I když přiznávám, že vyrůstat se dvěma staršími bratry bylo někdy náročné. Maminka zemřela, když mi bylo sedm let, a od té doby jsem byla jedinou ženskou silou v naší domácnosti.

Tatínek na nás všechny praktikoval stejnou výchovu, a tak jsem už od dětství byla jako kluk. Ostříhaná nakrátko, oblečená do kalhot po bratrech a se slovníkem takovým, jaký rozhodně nepřipomínal něžnou vílu.

Nejlepší kámoš

„Takhle se dívka nechová!“ hubovala mi jednou paní učitelka, když jsem se servala s kluky ze třídy. Bránila jsem tehdy Matěje, mého největšího parťáka.

Byli jsme nerozlučná dvojka – on byl ten slušný a věčně zakřiknutý a já jeho pravý opak.

Všechny nápadníky jsem odpálkovala

Kamarádili jsme se už od základní školy. Rozebírali jsme kdejaká témata, jen o holkách se mnou nikdy nemluvil. Asi se mu žádné nelíbily, myslela jsem si. Ani já jsem po chlapcích moc nekoukala, a pokud se našel nějaký odvážný nápadník, neměl u mě šanci.

Jako tehdy, když mě přišel pozvat na tancovačku kamarád mého nejstaršího bratra. „Nemám zájem!“ řekla jsem mu jedovatě a práskla dveřmi. „Chápeš tu jeho drzost?“ rozčilovala jsem se poté před Matějem a on, jako obvykle, nic neříkal. Brzy jsem pochopila proč.

Mám tě rád

Pár dní nato se na naše obvyklé večerní debaty na návsi dostavil Matěj v nažehlené košili a pugétem tulipánů. „Co se ti stalo?“ smála jsem se mu a ještě více jsem se smála, když mi kytici vrazil do ruky s tím, že je pro mě.

„Zbláznil ses?“ zeptala jsem se vyděšeně, když mi došlo, že si nedělá legraci. „Ne, já tě mám rád,“ řekl nesměle.

Přišla jsem s omluvou

Nezareagovala jsem tehdy moc vlídně. Hrozně jsem se na něj rozčílila. „Už mi nechoď na oči!“ řekla jsem mu, kytku po něm hodila a utíkala k domovu. Tím pro mě naše přátelství skončilo. Nechtěla jsem ho ani vidět. Už za týden mi to ale bylo líto.

Můj kamarád mi hrozně chyběl. A tak jsem za ním nakonec šla sama. Omluvila se za svou hloupou reakci a poprosila ho, zda můžeme být dál kamarádi. Dlouho nám to ale nevydrželo.

Zamilovala jsem se

Dodnes nevím, jak to ten kluk udělal, ale já jsem se do něj zamilovala až po uši. Trvalo mi, než mi to došlo, ale potom už jsem se tomu nebránila. Začali jsme spolu chodit, a když nám bylo pětadvacet let, požádal mě Matěj o ruku a vzali jsme se.

Tou dobou už jsem přece jen pochopila, že bych se měla chovat více jako holka. Chtěla jsem se svému muži přece líbit. Doteď je Matěj mým nejlepším přítelem a samozřejmě i věrným, milujícím manželem, se kterým jsem moc šťastná.

Věra D. (70), Liberec