Byla jsem v „telecích letech“, puberťačka jako hrom. Když jsem zjistila, že se do mého milovaného pokojíčku přistěhuje jakási Helena, byla jsem nešťastná.

Bylo mi čtrnáct. Puberťačka se vším všudy. Přemýšlela jsem, zda jsem hezká (připadalo mi, že ne) a jestli by se ve třídě našel aspoň jeden kluk, třeba i menší než já, kterému bych se líbila (připadalo mi, že ne).

Topila jsem se v citových zmatcích a poslední, co mi chybělo, bylo, aby s námi bydlela další holka. Přesně to se stalo. Přátelé mých rodičů odcestovali na rok do zahraničí a dceru dali „do úschovy“ k nám. Myslela jsem, že si naši dělají psinu. Prý jen na rok!

Příliš dlouhá doba na to, aby s vámi bydlela cizí osoba, stejně stará jako vy, krásná jako svítání a štíhlá jako laňka. Neměla jsem ji ráda ještě dřív, než když se objevila se sklopenou hlavou a kufry.

Řekni Lubošovi

Helena byla vyšší, štíhlejší a půvabnější. Měla krásné, husté vlasy a oči s dlouhými řasami. A dva kufry oblečení z Tuzexu.

Když si oblékla šaty barvy letních jablek, upletla ze světlých vlasů cop a ozdobila jej stuhou v barvě šatů, zaskřípala jsem zuby, že to bylo slyšet až u sousedů.

Kluci z ní byli paf. Naši jí nadržovali. Říkali jí Helenko. Máma ji ráda česala, a když koupila nugátové bonbony, moje zamilované, Helena dostala o tři víc. Zato ve škole ta husa beznadějně plavala. „Vysvětlíš mi matiku?“ kňourala. „Nemám čas,“ odbyla jsem ji.

„Řekni si Lubošovi tady z baráku, ten se přetrhne, aby ti ji vysvětlil.“ Luboš bydlel v prvním patře. Fešák. Od chvíle, co se objevila Helena, jsem byla pro něj vzduch. „Hele, proč jsi na mě tak zlá?“ fňukla ublíženě. Nevěděla jsem, co na to říct. „Protože jsi taková!“ sykla jsem.

Už napořád

Vyčítat si to budu už napořád. Ke konci prázdnin se to začalo sypat, všechno. Usínala vestoje. Byla unavená jako stará babička. Tři nebo čtyři dny hravě prospala. Pleť měla průsvitnou. Máma rozhodla, že se musí k doktorovi. Poté, co se vrátily, dlouze telefonovala.

S tátou se zavřeli v obýváku. Večer brečela. Helena o ničem nevěděla, spala. Když se vzápětí vrátili její rodiče z ciziny, pochopila jsem, že něco nehraje. Zbavila jsem se Heleny o tři měsíce dřív, odvezli si ji.

Necítila jsem radost. „Mami, vysvětlili mi to, ale pravdu,“ požádala jsem. Otřela si slzy a zašeptala, že nikdo není nesmrtelný, dokonce ani mladý člověk. Helena krátce nato zemřela na leukemii. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem jí odmítla vysvětlit matiku.

Jitka (60), Děčín