Na tu pověru jsem nikdy nevěřila. Jednou se to ale stalo, rozbilo se zrcadlo a vzápětí nás skutečně pronásledovalo několik krušných let.

K babičce na jižní Moravu jsem jezdila ráda. Trávila jsem tam letní prázdniny. Babička žila v malém domku na kraji vsi. Za domem měla překrásný sad, kde jsem si nejraději hrávala.

Babiččin domek byl zařízen skromně, až na veliké zrcadlo, které viselo v její ložnici. Vypadalo jako zrcadlo z pohádky, jako inventář nějakého krásného zámku. Často jsem si před ním hrála na princeznu. Jednou jsem ale s tím zrcadlem zažila zvláštní věc.

Zřítilo se samo

Už jsem byla starší a s babičkou jsme seděly v kuchyni a popíjely čaj. Najednou se z její ložnice ozvala strašná rána. Hned jsme tam běžely a spatřily jsme tu spoušť. Zrcadlo leželo na podlaze, roztříštěné snad na tisíc kousků. Babička vyhrkla: „Zlé znamení!“

Vypadala vyděšeně. „Ale střepy přece přinášejí štěstí,“ snažila jsem se ji uchlácholit. Na pověry jsem totiž nikdy nevěřila. Babička ale mé uklidňování neposlouchala. Její dobrá nálada byla ta tam, byla stále zamyšlená. A její zlá předtucha se bohužel brzy naplnila.

Zlá předtucha

Uběhly tři měsíce a babička zemřela. Náhle. Večer usnula a už se neprobudila. Byla to pro mě velká rána. Její smrt jsem těžce nesla. Tím, to ale neskončilo. Rozbité zrcadlo, jak jsem se dozvěděla, znamená sedm let neštěstí.

A další problémy opravdu následovaly. Do roka zemřela prateta, babiččina sestra. A taky náhle, ve spánku. Poté si moje mladší sestra zlomila nohu na lyžařském výcviku. A já si čtyři roky po smrti babičky našla přítele, se kterým jsem brzy otěhotněla.

Tolik jsem se těšila na miminko. Potratila jsem ale ve druhém měsíci. Za dalších pět let jsem otěhotněla znovu a neměla během těhotenství ani s porodem žádné problémy. Ale to už bylo po tom prokletém sedmiletém období.

Alžběta (63), Jičín