Měla jsem celkem spokojený život, který mě ale příliš nenaplňoval. Pak ovšem přišel někdo, kdo mi otevřel oči.

Letos to bude dvacet let, kdy se můj život změnil v pohádku, která trvá dodnes. Ráda bych se s vámi o své štěstí podělila a zavzpomínala na dobu, kdy se to všechno stalo.

Unáhlený sňatek

Žila jsem tehdy v klidném, ale studeném manželství. Vdávala jsem se brzy, už v osmnácti letech. Manžel Roman byl můj spolužák ze střední, se kterým jsem chodila dva roky. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná, a tak jsme se vzali.

Narodil se nám syn Jiří, který se už od nás ale odstěhoval do Brna kvůli studiu na vysoké škole.

Cesta vlakem

Jako každému člověku, i mně přebývalo v duši několik nesplněných snů. Na všechny jsem ale už rezignovala, smířená s tím, že mě čeká jen běžný život. Mezi ty sny patřilo i cestování.

Jednoho dne jsem se ve vlaku při návratu z pracovní cesty dala do řeči s mužem, který mě zaujal. Představil se mi jako Luděk.

Rozhovor, který mi otevřel oči

Shodou okolností se vracel také ze služební cesty, ovšem ze zahraničí. Byli jsme v kupé sami. Najednou jsem cítila potřebu svěřit se tomu neznámému se svými pocity a sny. Ani nevím proč, ale byl mi hrozně blízký, přitom jsme se vůbec neznali.

Luděk mi prozradil, že před časem měl podobné pocity, že už ho nic zajímavého nečeká. Dokázal ale svůj život změnit. Rozvedl se a dělal všechno, co předtím odsunul do kategorie nesplněných cílů.

Vyměnili jsme si čísla

Když jsme se pak o hodinu později loučili, dal mi svoji vizitku. Řekl, že by mě někdy rád ještě viděl, pokud budu chtít. Já jsem mu po kratším váhání rovněž předala spojení na sebe.

Zbytek cesty domů jsem strávila přemýšlením, co vlastně ze života mám, co mi chybí a jestli jsem také schopná nějaké změny.

Manželství ze zvyku

V dalších dnech jsem na Luďka myslela častěji, než jsem předpokládala. A při těch vzpomínkách na naše setkání jsem přistihla samu sebe, jak se usmívám. Srovnávala jsem ho s Romanem.

Uvědomovala jsem si, že jsme spolu vlastně už jen ze setrvačnosti a že se ve skutečnosti už nemilujeme. Jednalo se jen o zvyk a pohodlnost. Luďkovi jsem se ozvala za dva týdny. Dali jsme si sraz v jedné restauraci.

Oba jsme cítili, že naším setkáním překračujeme určitou hranici, kterou jsme ale překročit chtěli. Ačkoliv prvotní zájem přišel z jeho strany, ten můj následný si s ním nijak nezadal.

Začínala jsem chápat, jak moc mi v životě chybí někdo, koho bych měla ráda doopravdy, z vlastní vůle – a ne jen proto, že se jedná o manžela, s nímž jsem řadu let.

Už nejen přátelství

Takto jsme se s Luďkem sešli během následujícího měsíce ještě třikrát. Vznikalo mezi námi stále hlubší pouto. Snad by se dalo nazvat přátelstvím, ale kdesi v hloubce už klíčila i láska. Začala jsem na sobě pozorovat změnu.

Jako by mi ta setkání s Luďkem vlévala do žil novou radost a sílu k životu. Bála jsem se, že si toho všimne i manžel a začne se zajímat, odkud můj náhlý optimismus pramení.

Ale on si dál vězel ve své ulitě, a dokud věci běžely podle svého řádu, neměl důvod se zabývat mými náladami.

Musela jsem se rozhodnout

Postupně jsme se s Luďkem do sebe bláznivě zamilovali. Brala jsem ho jako prince, který odvede princeznu ze zajetí všednosti. Jen jsem si to zatím nedovedla představit v praxi. Udržovali jsme náš tajný vztah půl roku. Pak nastal klíčový zlom.

Luděk měl odjet na rok do ciziny a chtěl, abych tam jela s ním. Bránila jsem se, že vdaná žena přece nemůže odjet s jiným mužem někam na dlouho pryč. Řekl mi, ať se rozvedu.

Možná bych to stačila udělat do Luďkova odjezdu, kdybych včas podala žádost, k tomu jsem však stále neměla dost odvahy.

Rozvod proběhl v klidu

Docházelo mi, že rok odloučení může náš vztah zničit. Přesto jsem nakonec Luďka se slzami v očích doprovodila na letiště. Psali jsme si e-maily a já brzy po jeho odjezdu dospěla ke konečnému rozhodnutí. Manžel byl překvapen žádostí o rozvod, ale nakonec mi nebránil.

Prožívám lásku

Udělala jsem tedy druhé zásadní rozhodnutí ve svém životě. V práci mi naštěstí nadřízení vyšli vstříc a domluvili jsme se na těch několik měsíců, že budu pracovat na dálku. Ještě ten samý týden jsem si sbalila kufry a za pár dní odletěla za Luďkem.

Od té doby jsme spolu a já prožívám všechno to, co mi předtím chybělo. A kdo ví, třeba se ještě i jednou vdám, protože Luděk v tom směru stále něco naznačuje. A tentokrát by to byla svatba ze skutečné velké lásky.

Daniela P. (64), Svitavy