Když už jsem se konečně smířila s tím, že se mi život prostě nepovedl, nastal v něm dost neuvěřitelný obrat.

Na tuto dovolenou jsem se vážně moc a moc těšila. Hanička s Péťou pobíhají po pláži a jsou evidentně spokojení. Jsem hlavně šťastná kvůli tomu, že jsem jim ten výlet k moři mohla dopřát. A sobě samozřejmě taky. Padla na to velká část mých úspor, ale co?

Do hrobu si peníze nevezmu. A ten pocit zadostiučinění, že jsem svá vnoučata odvezla na prázdniny tam, kam by se jinak nepodívala, je stejně k nezaplacení.

O mě se nestarali

I já jsem kdysi, jako malá holka hrozně moc toužila jet k moři. Vidět tu nekonečnou klidnou vodní hladinu nebo naopak cítit velké vzrušení, když moře bouří, vzteká se a vlny se ženou ke břehu. Alespoň tak jsem o tom četla v knížkách a vídala to ve snech.

Jenže místo nějakého výletu či prázdnin jsem byla nakonec vždy ráda, když jsem vůbec dostala najíst. Moje matka svou roli jaksi nezvládala. Ve dvou letech mě matce na nějaký čas dokonce odebrali. Bohužel, když si máma našla partnera, zase jsem se do rodiny vrátila.

Byly to hrozně divoké roky

Nebylo to šťastné řešení. Mámin partner byl totiž na drogách a máma se k němu připojila. Žila jsem tak několik let v naprostém chaosu, nikdy nekončících hádek a šílených večírků, rvaček. Chodila jsem do základky.

Doma jsem se učit nemohla a byla jsem často nevyspalá. Učení mi proto moc nešlo.

Děcák byl dobré řešení

Zachránila mě jedna paní učitelka, která mě po intervenci na sociálce zbavila toho domácího pekla. Šla jsem do dětského domova, kde byl konečně nějaký řád. I když ani tam, jako nováček, jsem zrovna na růžích ustláno neměla.

Podařilo se mi ale dokončit devítiletku. Vyučila jsem se na cukrářku a vplula rovnýma nohama do života. A myslela jsem si, že už bude jenom líp.

Nebyla to žádná láska

Bylo mi devatenáct a o životě jsem nevěděla vůbec nic. Na to ošklivé, co mi zatím připravil, jsem chtěla rychle zapomenout.

Jsem odjakživa velký optimista, a tak jsem si představovala, že teď, když jsem si našla práci a ubytování, zbývá už jen najít vhodného muže a založit rodinu. Takovou, o jaké jsem vždy snila, když mi bylo nejhůř. Rodinu plnou lásky a pochopení.

A také roztomilých, štěbetajících dětí. Na to jsem ale potřebovala muže. A tak jsem poznala Richarda. Byl to můj první kluk. A já si myslela, že jsem zamilovaná. Byla jsem hrozně naivní a hloupá, a také proto jsem brzy otěhotněla.

Brát jsem si ho vážně neměla

Narodila se nám krásná holčička Adélka. Byla jsem nadšená a chtěla jsem se vdávat. Richard se tomu nebránil. Po narození dcery ještě bydlel ve svém bytě a k nám se nastěhoval až po svatbě. Ta se konala skoro rok po narození dcery.

Doufala jsem, že konečně budeme spořádaná rodina. Opravdu jsem se pro to snažila udělat maximum.Ale teprve při společném soužití jsem pochopila, že jsem si Richarda nikdy neměla brát.

Moje další domácí peklo

Richard se až po svatbě najednou ukázal ve svém pravém světle, a začal rodinu terorizovat. Všechno muselo být podle něho. A když ne, strašně se rozzuřil a začal trestat. Surově mě zmlátil nebo mě psychicky vydíral. Jeho návaly vzteku byly hrůzostrašné.

Moc jsem se ho bála. Třikrát jsem kvůli němu potratila. Ale říct někomu, co se doma děje, jsem se styděla. Také jsem se strašně moc bála, že by mi sebrali dceru. Jediné mé sluníčko.

Chtěla jsem mít velkou, šťastnou rodinu, a místo toho jsem se jen snažila přežít a uchránit Adélku před ranami otce.

Památka na otce

Bohužel se mi ji uchránit nepodařilo. Dodnes si to nesu jako velkou vinu. Jenže to bylo moc těžké.Adélka byla v pubertě a s otcem měli neustálé neshody. Při jedné takové výměně názorů ji Richard porazil na zem a ještě do ní kopl.

Od té doby Adélka napadá na pravou nohu. Tahle hrozná událost mně dodala odvahu situaci konečně řešit. Rozvedli jsme se. Tím ale celé mé trápení neskončilo.

Dlouho jsme se neviděly

Dcera celou situaci nesla velice těžce. Dávala mi za vinu, že jsem to tak dlouho neřešila, a že proto kvůli mně měla děsné dětství. Odnesla si prý z domu jen nenávist k mužům a pajdavou nohu. Naše kontakty se přerušily.

V sedmnácti odešla bydlet ke kamarádce a mě odepsala. Na dlouhých třináct let. Pak jsem objevila ve schránce svatební oznámení a pozvánku na svatbu.

Konečně jsme spolu

Teprve, když poznala Adama, pochopila moje dcera i mě. Opět jsme k sobě našly cestu. A když se narodila Hanička, mohla jsem se o ni s dcerou starat. Vrátila se mi chuť do života. Pak přišel na svět Péťa. Jsem teď konečně součástí velké rodiny.

Rodiny, ve které je klid, láska, pochopení a spousta zábavy. Život dokáže být krutý,ale i neuvěřitelně milostivý a laskavý.

Tamara V. (59), jižní Čechy