Osud nás umí přesvědčit o tom, že na některé věci v životě není nikdy pozdě! Svoji první svatbu jsem si prožila až v padesáti letech!
Když mi bylo dvacet let, myslela jsem si, že jsem našla toho pravého. Bořek byl pohledný, uměl se otáčet, takže nouzí netrpěl a choval se jako džentlmen. Tedy alespoň mi to tak připadalo ve srovnání s ostatními mladíky, se kterými jsem předtím chodila.
Když jsem zjistila, že s Bořkem čekám dítě, nijak mě to nezaskočilo. Brala jsem jako samozřejmost, že se vezmeme a prožijeme spolu šťastný život. Přišel ale pořádný šok. Než jsem to stačila svému partnerovi oznámit, zaskočil mě jinou informací.
Jako ledová sprcha
Nebyla jsem totiž sama, koho přivedl do jiného stavu. Zjistila jsem, že souběžně se mnou chodil s jinou dívkou a tu si chce vzít. Mně doporučil, abych šla na interrupci. Měla jsem to v úmyslu, ale gynekolog mě varoval, že bych už nemusela mít další dítě.
Proto jsem se rozhodla stát se raději svobodnou matkou, k nelibosti Bořka, který tak musel platit alimenty.
Vždy se něco našlo
Jediné, co mu můžu přičíst ke cti, je to, že s tou druhou dívkou opravdu zůstal až dodnes a že celá léta na svého syna poctivě platil. Nijak se k němu ale nikdy nehlásil. V následujících letech jsem si říkala, že jsem snad pro lásku prokletá.
Když už se mi jako mámě s malým dítětem podařilo najít nějakého přítele, vždy se něco pokazilo. Jeden muž dokázal být pouze se mnou, ale ne i s mým synem. Další se chtěl rovnou nastěhovat a já zjistila, že bych byla jen kuchařkou a milenkou, ničím víc.
Třetí bohužel holdoval alkoholu, což jsem ve své zamilovanosti a falešné naději zjistila až po nějaké době.
Dokonalá partie?
Nejlépe to vypadalo se čtvrtým nápadníkem. To už mi bylo skoro třicet pět a myšlenku na svatbu jsem střídavě považovala za ztracenou nebo jsem se k ní naopak zoufale upínala.
Radim, na rozdíl od svých předchůdců, nebyl líný, nepil alkohol a dokázal si porozumět i s mým synem, kterého jsem v pubertě zvládala jen s obtížemi. Prostě by pro mě byl dokonalou partií.
Místo svatby přišel rozchod
Nechtěla jsem nic uspěchat, současně jsem ale nehodlala ani nic odkládat. O svatbě jsme začali mluvit po půl roce. Pak jsme ji pomalu připravovali, malou, skromnou. Bílé šaty se závojem jsem už dávno vzdala spolu s představou spousty svatebních hostů.
Ironií osudu bylo, že právě v den, kdy jsme šli na radnici rezervovat termín, jsme potkali na ulici Radimovu bývalou přítelkyni. Ukázalo se, že jejich vztah není ještě úplně dořešen, ačkoliv mi přítel tvrdil opak. Na tu radnici jsme ani nedošli. A mě čekal zakrátko bolestný rozchod.
Vztahy bez závazků
Po zkušenosti s Radimem mě myšlenka na to, že bych se snad někdy mohla ještě vdát, definitivně přešla. Našla jsem si ženatého muže, se kterým jsem se občas scházela, aby mi nebylo smutno. Syn odešel na střední školu do Prahy a bydlel tam u mojí sestřenice.
Domů jezdil jen na víkend. Později studoval na vysoké a začal žít s přítelkyní, kterou si našel.
Když už jsem ani nedoufala
Blížila se mu třicítka a mně padesátka. Plánoval svatbu, tedy něco, co já jsem nezažila. Jenže tentokrát osud zasáhl v můj prospěch. Na internetu jsem se seznámila s rozvedeným sympatickým mužem mého věku. Sešli jsme se a já prožívala lásku jako v patnácti.
Když mě požádal o ruku, okamžitě jsem souhlasila. Měsíc po padesátých narozeninách jsem tak poprvé v životě řekla nějakému muži oficiální „ano“. A můj syn se oženil přesně půl roku po mně!
Zdena O. (56), Chomutov
