Dodnes se nenávidím za chvíli, kdy jsem souhlasila, že se bratr mého muže přistěhuje k nám. Ostatně, dům je dědictví po jejich rodičích!

Když jsme měli s manželem Ondrou svatbu, šel mu za svědka jeho o kousek mladší bratr Jirka. Byli odmala nerozlučná dvojka. Jejich rodiče je měli pozdě, s o to větší láskou se o ně starali.

Oba kluci vystudovali a Jirka po stáži v cizině získal ještě kontrakt na další tři roky.

Starost o dům

My s Ondrou napřed bydleli nedaleko rodičů v malém bytě, takže nebyl žádný problém postarat se o ně. Když jsem pak měla děti, stejně jsme u babičky s dědou trávili veškerý čas na zahradě.

Můj muž opravil, co uměl, já se starala o zahrádku a občas babičce Janě pomohla poklidit velký dům.

Když rodiče začali mít pocit, že starost o velký dům se zahradou je na ně už moc, i přes naši pomoc, poprosili nás, zda bychom se k nim nepřestěhovali a nepřevzali starost o dům. Oni že si vyhlédli nedaleký dům s pečovatelskou službou.

Druhá svatba

Jirka měl dlouholetou přítelkyni Danu, se kterou byl už na naší svatbě. Znali se ze školy. Spolu také odjeli na stáž. Byli jsme rádi, že tak alespoň není v daleké cizině sám.

Vypadali spolu vždy šťastně, takže když nám půl roku po návratu do Čech oznámil, že požádal Danu o ruku, byli jsme všichni nadšení. Svatbu měli malou, ale pěknou, jenže už při obřadu jsem si všimla, že je Dana nějaká nesvá.

Sváděla jsem to na nervozitu, ale ona měla divnou náladu celý den. Je pravdou, že od jejich návratu z ciziny to bylo vlastně poprvé, co jsme se s Jiřím a Danou pořádně viděli.

Napřed sháněli byt, protože po návratu se nastěhovali k Daniným rodičům, snad proto, aby si ji rodiče užili po tak dlouhém odloučení.

Protivná nevěsta

My s mužem samozřejmě oběma střechu nad hlavou nabízeli. Buď mohli bydlet u nás, místa tu bylo dost, nebo v našem starém bytečku. Navíc dům byl napsaný na oba kluky, takže to byl i jejich dům, byť my byli výhradními správci, ale to se u nás neřešilo.

Alespoň jsem si to myslela. Věřila jsem, že až přijde čas, oba kluci se v pohodě o rozdělení majetku dohodnou. Navíc Jirka vždy tvrdil, že o bydlení v domě se zahradou nestojí. Že si raději pořídí byt s terasou.

Zhruba dva měsíce po jejich svatbě k nám Jirka přišel a rozčiloval se, že se pořád hádají. „Není taková, jaká byla před svatbou. Nerozumíme si, změnila se,“ opakoval pořád dokola.

Velké rozčarování

Snažila jsem se mu vysvětlit, že to bude tím, že zatím bydlí u jejích rodičů, a přitom byli vždy zvyklí na své soukromí a odkázaní jeden na druhého. Když jsme je zvali k nám, tak málokdy přišla, a když už, tak se pohádali i před námi.

„Jsi ňouma, který se nechá o vše obrat,“ ječela na něj jednou. Nedlouho poté Jirka zavolal Ondrovi, že ho vyhodila z bytu. Bez váhání jsme ho vzali k nám. Jirka byl rád, sliboval, že si najde co nejdříve něco nového.

O tom jsme nechtěli slyšet, navíc jsme cítili povinnost dát mu náš starý byt, pochopitelně zrekonstruovaný, ale momentálně v něm byl nájemník, kterého jsme nemohli vyhodit ze dne na den! „Chci si stejně koupit svůj vysněný byt. Jen teď na to nemám myšlenky,“ tvrdil Jirka.

Začalo to skřípat

Ondra si začal užívat svobodného života, což jsme mu přáli. Jen nám jeho způsob života začal trošku narušovat náš režim. My s Ondrou děláme z domova, a máme tudíž vše pečlivě rozdělené a nastavené, abychom zvládli i práci i rodinu a dům.

Střídavě jsme tedy v týdnu vařili a rozdělili si i domácí práce. Jirka vždy přišel k hotovému a ani talíř po sobě neuklidil. Vadilo mi, že jde špatným příkladem našim dětem. Ovšem jeho životní chaos nebyl nic proti tomu, co následovalo!

Dívá se na mě jinak

Na Danu zničehonic jako kdyby zapomněl. Jednou, když jsem krájela cibuli a Jirka byl zrovna náhodou doma, jsem začala slzet tak, že jsem poslepu hledala ubrousky. Jirka se strašně smál a rychle mi utíral slzy.

Jak jsem otevřela oči, koukal se na mě hrozně zblízka a mně se sevřelo hrdlo. To jsem už jednou zažila. Ten den, kdy jsem se zamilovala do svého manžela. A teď znova! Od toho dne se to mezi námi začalo měnit.

Jirka se na mě dívá úplně jinak, všímám si, jak si mě prohlíží, a zarazilo mě, že mi to není vyloženě nepříjemné.

Držím si ho od těla

Nic mezi námi nikdy neproběhlo a já si ho držím od těla, ale on začíná hranice posouvat. Minule na mě volal z koupelny a já nevěděla, co se stalo.

Když jsem vešla, sprchoval se, nijak se přede mnou neskrýval, ba naopak, a žádal mě, jestli bych mu podala ručník, že nechce, aby byla mokrá podlaha. Bylo to očividné, mohl by ji normálně utřít, ale on chtěl, abych ho viděla, a mně se rozbušilo srdce.

Přemýšlím, že to řeknu Ondrovi, protože se to nedá vydržet. Upřímně se bojím, že bych to za delší dobu neustála.

Marie N. (58), Opava