To kotě jsme si vzali od známé, která se ho bála. Brzy jsme pochopili, že ke strachu asi měla důvod. Máme podezření, že je zvíře z jiného vesmíru.
Když odcházela moje kolegyně Miluška do důchodu, loučila se s námi větou, že doma sama nevydrží, musí si pořídit nějakého domácího mazlíčka. A začala se vyptávat, zda někdo neprodává koťátka.
Psa nechtěla, protože často jezdila za dcerami a jejich rodinami, tak aby nemusela vláčet zvíře s sebou. Kočka je přece jenom samostatnější. Možností měla Miluška hodně, ale ona se zamilovala do podivného kočičího zjevení.
Hned od začátku o něm říkala, že to je určitě kočičí mimozemšťan a dala mu jméno Alf.
„Holky,“ vyprávěla nám asi po měsíci v kavárně, „ten kocour je divný! Dívá se na mě takovým pohledem, jako by mi četl myšlenky a chodí po bytě, jako by to tam všechno očima skenoval.
V noci jsem se probudila, on seděl na okně, koukal do nebe a vydával podivný zvuk. Předení to nebylo a vrčení taky ne. Já se ho bojím!“ Smály jsme se, jak bujnou fantazii měla.
Vzala jsem ho domů
Nakonec se nás zeptala, zda by toho kocoura nechtěla některá z nás. Že si prý raději pořídí psa, kterému se původně bránila. Kolegyně byly proti, jen já zaváhala – a Miluška poznala, že má u mě šanci. Hučela do mě tak dlouho, až jsem si to zvíře vzala.
Moje děti byly nadšené. Můj manžel už méně.
Často jsem sedávala v křesle a popíjela čaj, Alf seděl proti mně a upřeně se mi díval do očí. A já jemu. Často jsem tak upadla do jakési meditace. Jednou jsem v tu chvíli usnula a zdálo se mi, že jsem autem nabourala na křižovatce u supermarketu.
Když jsem jela druhý den do práce, tak jsem si dala v těch místech dávala dobrý pozor. Udělala jsem dobře, přímo přede mnou se srazilo několik aut. Zamrazilo mě.
Z těch kočičích očí jako bych dokázala věštit – že je matka nemocná jsem věděla dříve, než jí začalo být zle.
Nesnášel ho
Koho ovšem Alf nesnášel, byl můj manžel. Jarda z něho totiž chtěl vychovat psa – místo, lehnout, podej pac! Choval se k němu, jako by byl jeho vojenským velitelem. Alf ho za to nenáviděl. A jak se dostal k nám do ložnice, pomstil se manželovi na posteli.
Až jsem jednoho dne Alfa neubránila a dostal od manžela výprask. Od té doby, ať se hnul manžel, kam se hnul, kocour ho nespustil z očí. Upřeně na něj zíral, z těch očí vycházela nenávistná záře.
Pomsta?
Asi měsíc nato manžel lezl na zahradě po žebříku – kocour seděl na zídce a upřeně na něj zíral. Ve chvíli, když byl Jarda vysoko, se kocour vztyčil a já viděla ten záblesk z jeho očí. Manžel se zřítil na zem. Dlouho si poležel v nemocnici.
A stěžoval si, jaké má v noci strašlivé sny. Leží na planetě, kde není slunce, svítí tam pouze hvězdy, a všude kolem jsou kočky. Zírají na něj. Když se vrátil domů, přestal našeho Alfa konečně vychovávat. Ti dva si jdou vzájemně z cesty, ani vidět se totiž nemohou.
Simona (65), Beroun
