Přísahal mi, že od manželky odejde. Ale skoro pokaždé dodal, že doufá, že to jeho žena zvládne, protože její duševní zdraví je velice křehké. Bohužel se nemýlil, skončila v blázinci.
Když jsem se schovávala na zadní sedačce v autě, pro jistotu i přikrytá potrhanou, starou dekou, tak to ještě vypadalo jako legrace. Kdybych tehdy jen bývala tušila, jaký na mě osud chystá podraz!
Ale spousta podrazů začíná docela nenápadně, tenhle k nim patřil. „A proč musím mít i tu deku?“ divila jsem se.
Odpověděl, že v osadě okouní hromada zvědavců, kteří nemají co na práci, například děda Dejmal. Ten se občas vykolíbá, hned jak uvidí přijíždět vůz, aby mohl s Mirkem prohodit pár slov. Tak prý aby mě nezahlédl. Tehdy to byla ještě psina, docela jsem se bavila.
Zaparkovat co nejblíž u chaty a pak se neobratnými přískoky dostat dovnitř. První věc, kterou musím udělat: zatáhnout záclonky. Byla jsem mladá a bezstarostná. Mirek přísahal, že od manželky odejde.
Ale skoro pokaždé dodal tu zlověstnou větu: „Jen doufám, že to unese, její duševní zdraví je víc než křehké.“ Vesele jsem mávla rukou: „Prosím tě! Vsadila bych se, že má duševní zdraví pevné jako skála. Hlavně se nenech vydírat.“
Fotografie
A Mirek byl formát, nemluvil do větru. Vydírat se nenechal a od ženy skutečně odešel. I to byly krásné časy. Bydleli jsme v chatě jako dva psanci, byt přenechal manželce a dospívající dceři.
Jeho ženu Ivanu jsem nikdy neviděla a doufala jsem, že ani neuvidím, bohužel na mě v chatě vybafla její fotografie, pohozená kdesi v koutě šuplíku. Skoro jsem se až lekla. Ta žena byla vyzáblá, snad i kvůli tomu vypadala mladší.
Působila dojmem nešťastné malé holčičky. Byla bledá, na svět se dívala smutnýma očima.
Litovala jsem, že jsem tu fotku viděla. Několikrát se mi o ní zdálo a v tom snu jako by zaznělo slovo, jemuž jsem se dosud úzkostlivě vyhýbala. Nemocná. Vypadala nemocně. Mirek o ní říkával, že je hysterka, ale ruku na srdce: To říká o své ženě kdekdo a nikdo přesně neví, co to znamená.
Nikdy v životě
„Ta hysterka mi pořád dělá scény,“ stěžoval si. No a bodejť by ne, když ji podváděl – pomyslela jsem si a udělalo se mi slabo. Soud rozhodl, že Mirek by měl svou šestnáctiletou dceru vídat jednou za čtrnáct dní o víkendu, čemuž se puberťačka zuřivě bránila.
Vzkázala mu po kamarádce, že už ho nikdy v životě nechce vidět. Zareagoval svérázně. Skočil do auta a jel si pro ni. Půlka sídliště sledovala, jak ji, zuřící, ječící a škrábající, cpe do vozu.
Takhle ji dopravil k nám domů, to už jsme bydleli v bytě dva plus jedna po mé babičce.
Bylo mi sotva pětadvacet, ale celkem jsem chápala, že tímhle způsobem se s pubertální holkou jednat nedá. Byla nepříčetná vzteky a křičela ze všech sil výrazy, které nebudu opakovat.
Jádro jejího hlasitého sdělení spočívalo v tom, že my dva, Mirek a já, její matku zabíjíme, a že ona nechce mít s takovými podlými lidmi co do činění.
Rozječel se zvonek. Sousedé se ptali, co se u nás děje, zda nemají zavolat policii, záchranku nebo třeba obojí. S díky jsme odmítli, Mirek pak odtáhl ječící holku zpátky do auta a odvezl k mámě.
Když se vrátil, nemluvil a otevřel si lahev tvrdého alkoholu. V té době jsme už měli připravovat svatbu. Bylo mi jasné, že kdybych se teď před Mirkem zmínila o oddavkách, práskne za sebou dveřmi.
Dana u nás
A tak se o naší svatbě přestalo mluvit. Bylo třeba řešit úplně jiné věci, čím dál pochmurnější. Mirkova bývalá žena Ivana se zhroutila, odvezli ji na psychiatrii, kde si ji nechali a nedokázali zatím nastínit, jak dlouho bude léčba trvat.
Doktor naznačil, že její psychický stav se rozvodem a také kvůli všemu, co mu předcházelo, pronikavě zhoršil. A tak jsme byli oba, Mirek i já, zatíženi strašlivou vinou. A jako by to nestačilo, bylo naší povinností postarat se o Mirkovu puberťačku Danu.
Když jsem si to uvědomila, musela jsem si sednout, snažit se pravidelně dýchat a počítat do sta. Dana u nás! Neuměla jsem si to představit. Skutečně se u nás ocitla.
První věta, kterou ke mně pronesla, zněla, že jsem jí zavraždila matku. Nad mou námitkou, že její matka žije, jen mávla rukou. Odmítala jíst cokoli, co jsem uvařila, vysvětlovala to tím, že ji chci určitě otrávit.
Rukojmí
Vyžadovala, aby jí vařil Mirek. Když vyhověl, snědla tři lžíce, anebo se jídla nedotkla vůbec. Ztrácela se před očima. Nespala, v noci bloumala po bytě, slýchala jsem pláč. Záhy se ukázalo, že chodí za školu.
Moje matka mi připomněla, že už jsem vlastně měla být vdaná. Zahuhlala jsem, že jaksi nemám za koho.
Mirek se sbalil a vrátil se i s Danou do svého původního bytu. Vídali jsme se sotva jednou týdně, stručně referoval, že Dana konečně začala trochu jíst a spát a že je nucen vodit ji do školy, aby měl jistotu, že se místo učení nebude bezcílně toulat městem.
Pravidelně jezdívali do léčebny za Ivanou, jejíž stav se pomaličku zlepšoval. Najednou jsem pochopila, že jsem přišla o partnera. „Jsi jejich vězeň, Mirku,“ hlesla jsem do sluchátka. „Jsi rukojmí.“
Bylo ticho, pak odpověděl: „Já vím. Ale nemůžu je v tom nechat, protože bych si to hrozně vyčítal.“ Zachrčela jsem: „Takže mě obětuješ?“ Řekl, že si nějak poradím. Pak už jsme se neviděli, jen jsem slyšela, že se znovu oženil. Vzal si svou bývalou ženu, jejíž psychický stav se zázračně zlepšil.
Milada (59), Brno
