Často mi to moje maminka kladla na srdce – abych se s nikým nerozcházela ve zlém. Prý bych jednou litovala. Věděla, o čem mluví. Teď to vím i já.

Maminka se s námi, dětmi, i s otcem vždy loučila v dobrém. Kladla nám to na srdce, protože nikdy prý nevíme dne ani hodiny. Přiznávám, nebrala jsem tyhle její hluboké životní rady úplně vážně.

A můj bratr se tomu dokonce smál, jen mávl rukou a říkal: „Ale, mami!“ Až přišel v mém životě okamžik, kdy jsem si na maminčina moudrá slova s hrůzou vzpomněla. Pozdě, bohužel!

Hádka jako hrom

Bylo to v době, kdy jsme už žili s manželem jen my dva. Dcera byla vdaná, syn na studiích v Praze. Večer jsme se s manželem šíleně pohádali. Bylo to kvůli hlouposti – jemu prohrála Sparta a já měla za sebou v práci inventuru.

Vyčetla jsem mu všechno, na co jsem si vzpomněla. I to, že celé večery jen sedí a kouká na pitomý fotbal, zatímco já vařím, peru a donekonečna žehlím jeho košile. On mi na to řekl, že se ze mě stala stará, protivná bába.

Ráno tiše vstal a odešel bez rozloučení. Kdybych jen v tu chvíli tušila, že už ho nikdy neuvidím živého! Do smrti si budu vyčítat, že jsem si s ním nedala kávu a neřekla mu, že jsem to tak nemyslela.

Pozdě!

V práci ze mě vztek vyprchal. Po dvou hodinách jsem si už říkala, že mu zavolám, co si dá k večeři. Dívala jsem se právě na mobil, když mi zavolalo neznámé číslo. Běžně to nezvedám, ale tentokráte jsem to udělala.

Ozvala se nemocnice. Manžel v práci zkolaboval. Infarkt. Rozklepala jsem se. Kolegyně mě musela odvézt do nemocnice, protože jsem nebyla schopná řídit. Bylo pozdě. „Je mi líto, srdíčko vašeho muže nevydrželo. Upřímnou soustrast,“ sdělil mi lékař.

Když jsem se s mužem loučila v krematoriu, vzpomněla jsem si na radu své matky. Nezapomeňte se se svými drahými ráno rozejít v dobrém, nebo vás to bude jednou mrzet!

Helena (69), Příbram