Starala jsem se o brášku, vařila, nakupovala. Předčasně jsem tenkrát dospěla, protože mi zkrátka nic jiného nezbývalo.

Maminka zemřela, když mi bylo třináct. Měla jsem ještě tříletého brášku. Táta byl na všechno sám, držel se statečně, ale mámu nahradit nedokázal. To bylo ostatně na mně – dělala jsem maminku bráškovi.

Táta se vracel z práce pozdě odpoledne, vyzvedávala jsem Péťu ze školky a pak ze školy, připravovala mu jídlo, kontrolovala, zda má napsané úkoly. Vařila jsem a uklízela. Předčasně jsem dospěla. Táta byl fajn, také se snažil, aby bylo veselo.

Nejvíc jsem se nasmála, když žehlil. Schválně si k tomu oblékal máminu starou zástěru s kraječkami. Často jsme jezdili na výlety vlakem, byl totiž blázen do vláčků, brácha to podědil. Stal se z něj strojvůdce.

V bublině

A ze mě knihovnice. To byl totiž báječný, i když nereálný svět, kam se dalo utéct a schovat. Moje bublina. Prožívala jsem při četbě desítky jiných životů, abych nemusela myslet na ten svůj. Měla jsem totiž pocit, jako by už vlastně proběhl. Už jsem byla dospělá, už jsem byla mámou.

Teď jsem cítila hlavně únavu. Navázat vztah jsem neměla odvahu. Někdy to může moc špatně skončit, jako se to stalo u nás doma. Odmítat nápadníky nebylo třeba, o hubenou bledou myš s vlasy staženými do přísného culíku nebyl zájem.

Když jsem slavila třiatřicáté narozeniny, všimla jsem si, že si táta začíná dělat starosti. „Nemám ti někoho sehnat, ty moje osamělá nešťastnice?“ šklebil se. „Co třeba pana Blažka?“ navrhla jsem. To byl tátův kolega, vážil asi sto třicet kilo a zrovna se potřetí rozváděl.

Pět hodin

Krátce po oslavě jsem seděla na dolní příčce žebříčku, přistavenému k regálu knihovny, ponořená do románu. Věžní hodiny mě vrátily do skutečnosti. Pět hodin. Padla. Nikde ani živáčka, jen v křesle kdosi usnul. Nějaký mladík tu krátce a rychle oddychoval, na kolenou rozevřenou knihu.

„Kdybych měl dospat všechny svoje nedospánky, už bych se asi neprobudil,“ pronesla jsem nad ním skoro šeptem. Otevřel oči a řekl: „To je ta básnička od Hraběte, mám ji rád.“ Odpověděla jsem nepříliš romanticky:

„Končíme, mladý muži.“ Lekla jsem se, když jsem zjistila, že na mě čeká před knihovnou.

Kráčeli jsme mlčky. Teprve když se pokusil kopnout do šišky a minul ji, řekl s úsměvem: „To je tím, že jsem vyrůstal bez táty.“ Po chvíli ticha jsem zadrmolila: „Já zase bez mámy.“ Do roka byla svatba. Vychovali jsme tři krásné děti.

Alice (64), Frýdek-Místek