V naší rodině se jelo na výkon a úspěch. Ve škole jsem prostě musela být nejlepší a jiná známka než jednička pro rodiče neexistovala.

Na lekce němčiny jsem docházela už od první třídy, pak se přidala angličtina, později francouzština. A to nemluvím o hře na klavír. Zůstat jen tak doma a hrát si, to rodiče brali jako ztrátu času.

Tiše jsem záviděla spolužačkám, které si mohly bezstarostně hrát s panenkami nebo koukat na pohádky.

Nemusím ani zdůrazňovat, že kamarádky jsem neměla. Vyrůstala jsem jako jedináček. Narodila jsem se asi jen proto, abych byla správným doplňkem dokonalé rodiny. Táta ředitel, máma inženýrka.„Všechno musíš mít pod kontrolou,“ zdůrazňovali neustále. Mně se ale organizace života vymkla z rukou už na vysoké škole.

Máme se rádi

Párkrát jsem se zamilovala, ale moje známosti během studia nebrali naši vážně. Půl roku před státnicemi jsem se seznámila s Tomášem. Měl však „jen“ průmyslovku. „Ale máme se rádi!“ křičela jsem na rodiče s očima plných slz.

Dokázala jsem, že byl Tomáš k nám pozván na večeři. Byla to katastrofa. Táta s ním konverzoval o nových vědeckých objevech a máma schválně začala mluvit francouzsky a zlomyslně se při tom usmívala.

„Oni mě nenávidí,“ řekl mi Tomáš, když jsme odešli. „Moje máma se měla co ohánět, abych vystudoval aspoň tu průmyslovku, když táta umřel. Mám tě moc rád, ale do vaší rodiny bych nezapadl.“ Tak se se mnou rozešel.

Ujel mi vlak

Věnovala jsem se práci a roky mi letěly. Občas se našel nějaký kolega, který měl o mě zájem. Buď byl ale ženatý, nebo ještě nechtěl založit rodinu. Lékař Jakub, který splňoval všechna rodičovská kritéria, se se mnou rozešel se slovy:

„Bude mi čtyřicet, nejvyšší čas pořídit si děti. K tomu potřebuju mnohem mladší ženu.“ A tak jsem byla zase sama. K čemu mi byla vysoká a tři světové jazyky? Zůstala jsem na ocet a mí rodiče se vnuků nedočkali. Stálo jim to za to?

Lucie (57), Brno