I když je člověk dostatečně opatrný, katastrofě zabránit někdy nedokáže. Neměl by si proto nic vyčítat.

Sníh křupe pod nohama a Bertík v něm vesele skotačí. Ale jen tak daleko, kam dosáhne vodítko. Na volno ho tady nikdy nepustím. Strach a hrůzné vzpomínky mi to nedovolí. Poprvé po roce jsem si sem troufla přijít.

Sem dolů k řece. Je nasněženo a řeka zamrzlá. Celá jsem se rozklepala při té vzpomínce. Beru svého malého chlupáče do náručí. „Bertíku, na tebe už dám pozor. Ani na chvíli tě nepustím z dohledu. Slibuji.“

Byla jako z hadích ocásků

Babeta byla můj miláček. Krásná fenečka francouzského buldočka. Když jsem si ji přinesla jako malé štěňátko domů, byla tak roztomilá, že jsem se na ni pořád musela dívat a skoro nic doma jsem neudělala.

Brzy jsme si na sebe zvykly a staly se z nás velké kámošky. Naše soužití prospívalo a vyhovovalo oběma. Moc rády jsme chodívaly na dlouhé procházky.

Byla opravdu poslušná

Babetku jsem vzala na cvičák už do psí školky. Byla chytrá a učenlivá. Brzy mě poslouchala na slovo. K té proklaté řece jsme chodily pravidelně. Babeta před ní měla vždy respekt. A věděla, že tam nesmí sama chodit. Jenže ten nešťastný den se sešlo příliš mnoho věcí najednou.

Jen chvilka nepozornosti

Nejprve mě zdržela sousedka dlouhým líčením domovní schůze, na které jsem nebyla. Na procházku jsme proto vyšly později. Cestou jsme potkaly kamarádku, kterou jsem dlouho neviděla.

Babetka se s ní přivítala a pak se začala honit s nějakým pejskem. Domnívala jsem se, že je vše v naprostém pořádku. Psi pobíhali v kruzích kolem nás. Pustila jsem se tedy do rozhovoru s kamarádkou a přestala být obezřetná.

Byl to okamžik

Pak jsem zaslechla zoufalé vytí a uviděla svou Babetku, jak se propadá na tenkém ledě do vody. Krátký okamžik hrůzy a bylo po všem. Babetka beznadějně zmizela v řece. Její kámoška, se kterou se honily, seděla na břehu a provinile se koukala. Vinu ale nesu já.

Iveta M. (51), Beroun