Skutečné city se během času neztratí. A je úplně jedno, kolik uplyne roků od posledního setkání!

Jarda byl kdysi mojí první láskou. Zamilovala jsem se do něho na střední škole. Chodili jsme spolu až do maturity a já věděla, že nikoho jiného v životě nechci. Pak nás ale osud na dlouhé roky rozdělil.

Ze dne na den byl konec

Můj přítel začal pracovat v podniku zahraničního obchodu. Velice se mu tam dařilo a rok po nástupu se mu podařilo něco výjimečného: mohl odjet na veletrh do Rakouska. Nechal se tam ale přemluvit svým kolegou a zůstal za hranicemi. Do Čech se už nevrátil.

Když jsem se to dozvěděla, byl to pro mě naprostý šok. Zhroutila jsem se.

Stále jsem ho milovala

Nejdřív jsem mu nedokázala odpustit a brala jsem jeho útěk na Západ jako zradu. Později, když jsem se trochu vzpamatovala a dostala od Jardy první dopis, jsem si uvědomila, že na mojí lásce se pořád nic nezměnilo. Byla stále tak silná, jako když jsme byli spolu tady u nás.

Dali jsme si slib

Jarda se z Rakouska dostal nakonec až do vzdálené Kanady. Měla jsem od něho průběžné zprávy. Přál si, abych utekla za ním, ale já neměla možnosti a ani odvahu to udělat. Sliboval, že na mě bude čekat třeba celý život. Já jsem to samé slíbila jemu i sama sobě.

Jiné nápadníky jsem odmítala

Roky utíkaly. Na nedostatek nápadníků jsem si nemohla stěžovat. Rodiče na mě naléhali, abych na Jardu konečně zapomněla, vdala se a založila rodinu. Oba si moc přáli, abych se usadila a přivedla jim na svět vnoučata.

Občas jsem mívala pochybnosti, ale nakonec vždycky zvítězila láska, kterou jsem k Jardovi stále cítila.

Stále jsem měla naději

V roce 1989 mi bylo třicet tři let. Doma už se smířili s tím, že se asi nikdy neprovdám. Jakmile se změnil režim a otevřely se hranice, přineslo mi to novou naději. Stále jsem věřila, že Jarda a já patříme k sobě.

Přiletěl začátkem ledna roku 1990. Když jsme se po těch letech uviděli, bylo to zvláštní. Oba jsme cítili strach a rozpaky.

Vyplatilo se počkat!

Stejně jako já, i Jarda se za těch dvanáct let změnil. Jedna věc ale zůstala pořád stejná: naše láska. Nikdy jsem nepátrala, jestli v Kanadě někoho měl, a nikdy po tom pátrat nebudu. Stejně ani on se na to nikdy neptal mě. Vzali jsme se v létě téhož roku.

Byla to opožděná svatba, ale o to krásnější. A po několika pokusech se nám narodil syn. Dnes žijeme v Praze a jsme šťastní a spokojení. A já vím, že opravdová láska má cenu. Pokud s někým opravdu chcete být, vyplatí se počkat! A toho zdánlivě „ztraceného“ času v mládí rozhodně nelituji.

Renata H. (60), Praha