Ani já, ani můj manžel jsme neměli sourozence. A život nám dopřál také jedno jediné dítě. Naštěstí nás v důchodu potkal zázrak.

Nikdy neříkej nikdy! To je moudré pořekadlo, u nás se ukázalo jako pravdivé. Až do důchodu jsme si mysleli, že je role jedináčka v našem rodě prokletím. Naše Hana nám ale předvedla, že tomu tak není. Díky ní máme pět vnuků − Tomáše, Haničku, Danušku, Martínka a Kačenku.

Někdy je jich dost. Protože zeť s dcerou chodí do práce, jsme s manželem babička a dědeček na plný úvazek. Máme doma rozpis, podle něhož vyzvedáváme děti různě ze školy a ze školky a často je bereme k nám.

Je to sice náročné, ale „na stará kolena“ se nám splnil náš tajný sen o velké rodině…

Mají svůj rozum

Ty děti se učí od nás, ale my také od nich. Začalo to před čtyřmi lety, když jsem jim chtěla udělat lívance. Hanička, tehdy ve třetí třídě, si přelouskala obal a prohlásila, že taková vajíčka jíst nebude. Že jsou od slepiček v klecích, které jsou nešťastné.

Mladší sourozenci přikyvovali. Když jsem se podívala na nejstaršího Tomáška, doufala jsem, že mu bude jako chlapovi jedno, co jí, udělal mi ale přednášku o bio stravě. Co jim to ve škole nakukali? Zírali jsme na sebe s manželem. „Proč, babičko, nemáte s dědou vlastní slepičky a králíčky?“

Neuměla jsem na tu otázku odpovědět. Nikdy jsme o tom nepřemýšleli. „A kdybys měla skleník, můžeš pěstovat všechno možné − i melouny!“ Celý večer jsme o tom nápadu s manželem diskutovali.

A dopadlo to tak, že jsme si nakonec pořídili nejen slepice, ale i husy, kachny a kozu.

Velká výzva?

V koutě zahrady se objevil skleník, kde zápolím s motyčkou. Není to ani zdaleka tak náročné, jak jsme si mysleli. Naši malou farmu zvládáme dobře, protože vnoučata pomáhají. Když slavil manžel sedmdesátiny, ptal se ho zeť, co by si přál za dárek.

Z legrace řekl, že mu ke štěstí schází už jen ty nutrie. Zeť to vzal vážně. Tak už máme chov, jejich kožíšky jsou stále žádané a maso skvělé. Jen se bojím, aby manžel nechtěl příště pštrosa!

Jitka (68), Blansko