V dětství jsme do toho opuštěného stavení rádi lezli a hráli si tam. Až se k nám jednou kdosi přidal. Dělalo mu dobře nás shazovat z výšky.

Tento zážitek se váže k mému dětství v Sudetech, kdy jsem jako vesnická dívka šmejdila starými opuštěnými domy, které tam zbyly po Němcích. Poblíž naší vesnice byla bývalá cihelna. Měli jsme s kamarády zakázáno se k ní jen přiblížit, o to více nás lákala. S oblibou jsme ji nejen prolézali, ale také si tam hráli na schovávanou.

Kdo to byl?

Stalo se to jednou v listopadu, chodili jsme ještě na základní školu. Stavení obtáčela mlha a bylo vidět jen na pár kroků. Cihelna to odpoledne vypadala děsivěji, než obvykle. Pikal Vašek. Všichni jsme se rozběhli všemi směry. Chystala jsem se vylézt do patra po chatrných schodech.

Vendula ze čtvrté třídy se mě držela jako klíště. „Za mnou nelez!“ strkala jsem ji zpátky dolů. Slyšela jsem, jak Vašek volá, že už jde, když mě někdo chytil nahoře za ruku a vytáhl – a po mně i Vendulu. Rychle jsme se běžely ukrýt.

Až ze své skrýše jsem vykoukla. Kdo to byl? Nikoho jsem neviděla.

Tam už nikdy!

Vašek lezl po schodech nahoru. „Shodím ho!“ zaskřehotal mi těsně u ucha něčí hlas. A pak se od nás odpoutat stín. Zaslechla jsem ránu, zakvílení Vaška a zlomyslný smích. V mlze před námi se zjevila postava, která vypadala jako klaun.

Vyrazily jsme s Vendulou ze skrýše. Ani nevím, jak jsem schody dolů seběhla. Vendula mi skočila na záda a ječela jako siréna. Poslední tři schody jsem spadla, protože do mě ta bytost strčila. Vyběhla jsem z cihelny ven a pryč.

Za mnou se přibelhal vystrašený Vašek. Kamarádi stáli na rozcestí pod cihelnou a dohadovali se. Také to viděli. Od té doby jsme do cihelny nešli. Když ji po letech srovnali se zemí, oddechla jsem si.

Milena (61), Vysočina