Běhala jsem po obchodech a vybírala šaty, abych nechodila pořád v tom samém. Zejména na šatech na ples jsem si dala záležet. V duchu jsem se ptala: Není to sen?
S manželem jsme se odcizili, vypadalo to, že půjdeme od sebe. Od začátku to nebyla idyla, po dvaceti letech jsem k němu necítila nic. Právě v té době jsem potkala na ulici spolužáka ze základky. Slovo dalo slovo, a už jsme seděli v kavárně.
Ukázalo se, že Jarda je ředitel čehosi dost významného, v manželství zklamaný podobně jako já. „Představ si,“ vykládal, „občas potřebuju ženský doprovod, třeba do divadla, na operu, na balet. Kdybych před ní klečel, nepůjde. Prý že je to strašná nuda. Radši kouká doma na seriály.“
Podivila jsem se: „Co bych dala za balet! Ale kdybych před ním klečela, nepůjde.“ Rozesmáli jsme se a domluvili, že bych ho tedy mohla na příští společenskou událost doprovodit. Mrkl do diáře. „Tak v pátek večer před divadlem?“ Radostně jsem souhlasila.
Myslela jsem, že pojedu jako vždy městskou dopravou. Poslal pro mě auto s řidičem.
Jako Popelka
Cítila jsem se jako Alenka v říši divů. Dala jsem si záležet, abych byla oblečená a učesaná nejlíp, jak to v mezích možností šlo. Nikomu z jeho obchodních přátel jsme nic nevysvětlovali. Řekl jen: „To je Lída.“ Cítila jsem na sobě tucty zvědavých pohledů. Kupodivu mi to nevadilo.
Připadala jsem si jako královna. Po divadle jsme zavítali do oslňující kavárny. A domů žádné trmácení busem, odvezlo mě zase to auto s řidičem. Byla jsem jako Popelka, když rozlouskla oříšek.
Běhala jsem po obchodech a vybírala několikery společenské šaty, abych nechodila pořád v tom samém.
Zejména na šatech na ples, na nějž mě záhy také pozval, jsem si dala záležet. Udiveně jsem se v duchu ptala: Není to sen? Manžel si zprvu ničeho nevšímal, časem se ale začal ptát. „Co je ti do toho?“ odpovídala jsem.
Aspoň na Vánoce
Jednoho večera, zrovna když jsme po strhujícím kulturním zážitku seděli v divadelním klubu, jsem si všimla podivného výrazu na Jardově tváři. Řekl, že k manželce se leccos doneslo a že budeme muset s divadelními výlety skončit. „Je mi to líto,“ pokrčil rameny.
„Dělá mi peklo. Radši se tedy prý obětuje a bude chodit se mnou, i když se unudí k smrti.“ Na rozloučenou jsme se objali. Smutně jsem se vlekla domů, vstříc obvyklému životu. Vánoce ťukaly na dveře. Doma mě uvítal ozdobený stromeček.
Divila jsem se, můj muž jakživ nic takového neudělal. „Aspoň na ty Vánoce bys měla být doma,“ řekl vyčítavě. Nazítří jsem se dala do pečení cukroví. Ano, byl to můj obvyklý život, ale zdálo se, že o něco lepší než dřív.
Ludmila (61), Plzeňsko
