Toužily jsme už dlouho navštívit Prahu v její předvánoční čas. Zajít si na adventní trh a podívat se po obchodech. Ten nápad nás už přešel.

Dceři jsem ten výlet slibovala od dětství. Nikdy jsem ale neměla odvahu s ní do rušného velkoměsta vyrazit v tento hektický čas. Manžel na nákupy nikdy nebyl. Tak jsme o tom výletě jen snily.

Jak čas šel, dcera vyrostla, vdala se, a když byly letos jejímu malému Kubíčkovi čtyři roky, vrátil se nám ten úžasný nápad zpět. Tentokrát už jsem se strachem nenechala odradit, a tak jsme dorazily do Prahy na hlavní nádraží.

Přeplněná tramvaj

A tam to přišlo! Trasa metra C, kterou jsem znala, byla uzavřená. Musely jsme na tramvajovou zastávku. Alespoň si prohlédneme Prahu, říkaly jsme si. Přijela tramvaj číslo 9. Páteř hlavního města.

Byla tak plná, že se dcera s vnoučkem stěží narvala do prvních dveří, a já až do posledních.

S každou zastávkou mě vynesl dav ven a já opět bojovala o svůj návrat do dopravního prostředku. Když jsem se konečně vypotácela na kýžené zastávce u Národního divadla, rozhlížela jsem se po dceři.

Její dlouhé vlasy mi mávaly ze zavřených dveří tramvaje, která už zase odjížděla. Nestihla vystoupit!

Změna trasy

Mobil nezvedala dobrých deset minut, až mi konečně zavolala, že ji dav „vynesl“ z tramvaje i s Kubíkem v náručí k nějakému trhu, kde zakopla o stromečky a vyválela se po zemi. Ať za nimi přijedu, že už do žádné tramvaje do smrti nevleze.

Nastoupila jsem tedy do další „devítky“, která se však jako mávnutím kouzelného proutku na mostě přeměnila na jiné číslo, jež se mnou zahnulo na opačnou stranu. Že je změna trasy oznamoval prý řidič před tím, než jsem nastoupila.

Než jsem konečně našla dceru a vnoučka, volala jsem s ní ještě snad stokrát. Domluvily jsme se, že se sejdeme v jednom obchodním centru. Hledaly jsme se v davu, co tam byl, asi půl hodiny.

„Kubíku, ať se nám neztratíš, raději se mě drž za kabát,“ nabádala jsem vnuka. S tím jsme vyrazily do víru nákupů.

Brzy jsme se jedna druhé opět ztratily z očí. Po třech hodinách jsme se konečně našly v přízemí u východu. „Kde máš Kubíčka!“ vykřikla dcera, jen mě uviděla. Srdce se mi zastavilo. „Myslela jsem, že ho máš u sebe ty!“ řekla jsem. Běhaly jsme po celém obchodním centru a hledaly ho.

Propadly jsme panice

Pak jsme běžely na informace, dcera brečela, já ječela, někdo zavolal ochranku. Nikdo žádné osamocené dítě neviděl. Neuvěřitelné, jak dokáže člověk snadno propadnout panice, Mozek se mu zatemní.

Jedna z žen, které se kolem nás seběhly, najednou povídá: „Jen se neboj, bratříček se najde!“ S překvapením jsem se podívala za svoje záda – a tam se mého kabátu držel náš Kubík. Tak, jak jsem mu řekla! Jen nebyl za mou postavou a kabátem moc vidět.

Když jsme konečně dorazily na nádraží a usedly do vlaku, nastalo dlouhé mlčení. „Prahu už nechci ani vidět!“ vydechla dcera po chvíli. Jediný, komu se výlet líbil, byl Kubíček. „To byla paláda, dědo!“ hlásil doma hned mezi dveřmi.

Ivana (62), Havlíčkův Brod