To byla noc! Nepamatovala jsem si z ní téměř nic. Jedna věc však byla jistá, přivedla mi do života skvělého muže. Působil tak, že nemá jedinou chybičku, zdálo se ale, že mi něco tají…

Byl to hodně smolný den. Už ráno jsem si polila novou halenku černou kávou a potom si na mě v našem krámku s textilem neoprávněně stěžovala jedna zákaznice.

Ženská jedna hašteřivá, křičela na mého vedoucího, že jsem na ni byla drzá, přitom jsem se jí jen taktně snažila naznačit, že při jejích proporcích není úplně vhodné kupovat si minisukni.

Jistěže by mi dal každý za pravdu, můj vedoucí si ale nechtěl rozhádat svou věrnou klientelu. „Náš zákazník, náš pán, to si pamatujte,“ zdůraznil mi, když s hromadou omluv vyprovázel tu ježibabu z obchodu. Tím ale můj hrozný den nekončil.

Venku se spustil prudký liják, a tak mi kolegyně Kamila navrhla, že mě sveze domů autem, abych při čekání na autobus nezmokla. Byla jsem jí za to vděčná, a to jsem ještě netušila, jak moc jí za tu laskavost budu v budoucnu děkovat. To odpoledne jsem totiž zjistila, že mě můj tehdejší přítel podváděl.

Nebreč!

Kolegyně mě vezla jinou trasou, než jezdívám autobusem, a díky tomu jsem ho spatřila. Po chodníku si to vykračoval Jirka s cizí černovlasou ženou a důvěrně se k sobě tiskli pod deštníkem.

„Včera večer mi tvrdil, že jede na služební cestu a teď se tahá s nějakou ženštinou!“ plakala jsem.

Tak proto mi odmítl po roce a půl chození, můj návrh, se sestěhovat, to by neměl takovou volnost, napadlo mě. „Nebreč, ten za to nestojí, povyrazíme si o víkendu někam na skleničku, přijdeš na jiné myšlenky,“ řekla Kamila a dodala: „Na splín je nejlepší se odreagovat ve společnosti.“

Druhý den jsem se s Jirkou rozešla. Vyčetla jsem mu, že s nevěrníkem chodit nebudu, ani se nesnažil mě přemlouvat. Kamila měla pravdu, tenhle muž za žádnou mou slzu opravdu nestál. O víkendu jsme vyrazily s Kamilou na zábavu. Dala jsem si sklenku vína, potom druhou…

Mezitím si k nám přisedli dva muži a objednali nám rovnou celou lahev vína. Začali se s námi bavit, netrvalo dlouho a skončili jsme společně na tanečním parketu. Tančila jsem se sympatickým Petrem, a byl to skvělý tanečník. Ještě jsem si mezi tanečky dala pár skleniček a pak už nevím nic.

Taková ostuda

Když jsem se ráno probudila, ležela jsem sice ve své posteli, ale ne sama. Vedle mě spokojeně spal Petr. „Co tu děláš?“ vykřikla jsem, a tím ho vzbudila. Nepamatovala jsem si nic.

Jak večer skončil, jsem se dostala domů, ani jak je možné, že v mé posteli spí muž, kterého jsem teprve včera poznala.

Pak jsem si všimla kbelíku vedle mé postele. Aha, takže mi bylo zle, dedukovala jsem. Taková ostuda, nejraději bych se hanbou propadla do země. Hlava mi neskutečně třeštila. „Kde je Kamila?“ zeptala jsem se na kamarádku.

Petr mi řekl, že odjela taxíkem domů, chtěla mě prý vzít s sebou, bránila jsem se ale zuby, nehty, že ještě zůstatnu. Vzdala to a odjela sama.

Dozvěděla jsem se, že jsem jaksi přebrala, proto Petr zjistil z mé občanky, kterou jsem měla v kabelce, kde bydlím a dovedl mě domů. Pro jistotu u mě zůstal, protože mi bylo pravdu špatně. Hrozně jsem se styděla.

„Děkuji ti, že jsi mě dovedl domů a ještě jednou se ti omlouvám,“ řekla jsem. Petr se jen pousmál a řekl mi, ať radši ještě usnu, viděl na mně, že mi je stále mizerně. Probudila mě vůně vařeného jídla.

Snad se ozve

„Trochu jsem ti probral ledničku a špajzku. Z toho kuřete jsem udělal vývar, spraví ti žaludek,“ prohlásil Petr, který přiběhl s kuchyně s miskou čerstvého vývaru. Tak to se mi ještě nestalo, aby mi muž vařil tak vynikající lék na kocovinu.

Výborná, silná polévka mě opravdu postavila na nohy. „Nejsem zvyklá pít a nevím, co to do mě vjelo. Měla jsem těžký týden,“ vyprávěla jsem Petrovi, co se mi stalo. „Hlavně, že už jsi v pořádku. Budu muset jít,“ řekl.

Ještě jsme si vyměnili telefonní čísla a byl pryč. Tolik jsem doufala, že mi zavolá.

Sice jsem o něm vůbec nic nevěděla, ale byl hrozně milý. Ozval se mi za pár dní a pozval mě do kina, poté mě doprovodil domů. Chtěla jsem, aby se ještě chvíli zdržel, ale řekl, že až jindy, že se mu to dnes nehodí.

Stejně tak po vycházce další týden, po výletě nebo po večeři, vždy pospíchal domů.

Ženatý?

Měla jsem podezření, že je ženatý. Tvrdil mi sice, že se před třemi lety rozvedl, ale pochybnosti jsem měla. A ještě zesílily, když jsem ho zahlédla v supermarketu, v oddělení hraček. Do košíku dával dětskou stavebnici.

Naštěstí mě neviděl a ani já se k němu nehlásila. Tím silnější byla má touha zjistit, jaká je skutečnost.

Vzpomněla jsem si, že se zmínil, že bydlí na sídlišti a má pěkný výhled na nedalekou rozhlednu. Nikdy mě nepozval k sobě, což mi přišlo podezřelé. Dojela jsem na sídliště a zaměřila se na zvonky u domů, ze kterých bylo vidět na rozhlednu. Najednou jsem stála před vchodem, kde měl Petr bydlet.

Srdce mi bilo jako o závod. Z domu vyšel nějaký chlapec, tím pádem jsem se dostala dovnitř. Došla jsem do třetího patra. Teď zazvoním na zvonek, ale co řeknu? Kdyby vyšla žena, vymyslím si, že sháním bývalou spolužačku, plánovala jsem si v duchu. A když vyjde Petr, budeme oba muset s pravdou ven.

Zazvonila jsem. Otevřela mi starší paní, zhruba ve věku mé maminky. Za ní zvědavě vykukoval malý chlapec. „Dobrý den, sháním spolužačku kvůli srazu, měla by bydlet tady v domě,“ lhala jsem. V tom se ale za ní vynořil Petr.

S pravdou ven

Překvapeně na mě zíral a potom mě představil své matce jako jeho kamarádku. „Pojď dál,“ pozval mě nakonec. Vedl mě do kuchyně, kde na stole stál dort s pěti svíčkami a v kuchyni seděl starší muž − Petrův otec.

„To jsou mí rodiče a tohle je nejdůležitější človíček, který má dneska páté narozeniny,“ řekl a vzal do náručí rozesmátého kloučka.

„Pojď do mého pokoje, vysvětlím ti to,“ dodal. Vysvětloval, že má synka, o kterého se stará sám, rodiče mu pomáhají, když potřebuje hlídání. Kdysi se oženil, ale jeho žena mu řekla, že děti mít nechce.

Když otěhotněla, chtěla jít na potrat, ale Petr s tím nesouhlasil. Když byl pak Vojtíkovi rok, oznámila Petrovi, že někoho potkala a chce se rozvést. Odstěhovala se do Německa a malého mu tady nechala.

Za celá léta o něj neprojevila zájem. Dokonce nabídla Petrovi velkou sumu peněz, s tím, že už o Vojtovi nikdy neuslyší. Nechápala jsem, co to mohlo být za ženskou.

„Bál jsem se ti to říct, že bys mě třeba nechala, jsi bezdětná a určitě budeš chtít mít jednou vlastní děti,“ dodal Petr.

Z tety mámou

Musela jsem se pousmát, šla jsem za malým Vojtou, který si právě vybaloval z krabice novou stavebnici. „Vojtíšku, další dárek budeš mít u mě, tak ke mně s tatínkem co nejdříve přijďte,“ řekla jsem mu. Hned druhý den jsem zašla do hračkářství. S Petrem jsme se o pár měsíců později sestěhovali.

Vojtíšek mi říkal teto a já si toho klučinu moc oblíbila. Jednoho dne přišel Petr s kyticí gerber (věděl, že je mám ráda) a Vojtík s menší kytičkou. Oba se mě jednohlasně zeptali, zda si je vezmu. Dojetím mi vyhrkly slzy. „Ráda si vás kluci vezmu,“ odpověděla jsem.

A nikdy nezapomenu, jak Vojtík udělal vážný obličej a prohlásil: „Když se oženíš s tátou, tak už nebudeš teta viď?“ Než jsem se stihla něco říct, tak pokračoval: „To pak budeš moje maminka!“ Za rok jsme mu pořídili sestřičku a za další dva roky brášku. Zanedlouho oslavíme třicet let našeho manželství, které je pořád hezké.

Zanedlouho se navíc díky Vojtovi staneme s Petrem poprvé babičkou a dědou. Dodnes děkuji kamarádce Kamile za to, že mě tehdy vzala zahnat žal na zábavu. Osud mi ten večer pořádně zamíchal kartami, poznala jsem tam totiž svoji životní lásku.

Markéta (63), Vysočina