Franta byl velký tajnůstkář a zvláštní povaha. Až do mých šedesátin přicházel a odcházel z mého života, jak se mu zachtělo. A já ho milovala.
I když jsme spolu žili od mládí, brali jsme se teprve v padesáti, předtím jsme se pořád rozcházeli. Franta tvrdil, že to žádné ženě nemůže udělat, aby si ji vzal. Brala jsem to jako vtip. On ale věděl, o čem mluví. Měla jsem ho ráda, jenže ty jeho tajnosti mě rozčilovaly.
Jak se mi blížila padesátka, dupla jsem si, a tak byla malá svatba, i když se Franta zuby nehty bránil. Ani ve snu mě nenapadlo, že naše manželství bude trvat jen jedenáct let. Infarkt zastihl manžela v práci.
Pracovala jsem jako prodavačka, žila jsem od výplaty k výplatě, a tak jsem si na pohřeb musela půjčit. Ještě před pohřbem za mnou přijel jeden z jeho známých, že prý má směnku na padesát tisíc, které si od něj Franta půjčil.
Boj o přežití
Ukázalo se, že měl Franta několik půjček, celkem to vycházelo na půl milionu. Musela jsem se rozhodnout, jestli vůbec převezmu dědictví, protože to znamenalo vzít na sebe i dluhy.
Nakonec jsem to udělala, byla tu ještě firma a taky nějaké polnosti po Frantových rodičích.
Bohužel vždycky, když už jsem měla spočítáno, že se dostanu na nulu, objevil se nějaký další závazek. Prodala jsem pole a zlikvidovala firmu, což mi umožnilo zaplatit ty nejhorší dluhy.
Děsila jsem se každé obálky, každého zazvonění telefonu. Do toho se rozhodl majitel obchodu, kde jsem pracovala, že zaměstná mladší. Přišla jsem o místo a našla si výpomoc v kuchyni.
Podivín jako dar nebes
Abych se z toho nezbláznila, trávila jsem spoustu času u počítače, co zbyl z firmy. Starý krám, pro mě však znamenal spojení se světem. Přes sociální sítě jsem objevila některé spolužáky a známé.
Tvářila jsem se před nimi, že až na to, že mi zemřel muž, je vlastně všechno normální.
Tak jsem si začala psát s Pavlem. Spolužák ze střední, podivín, ale schopný kluk, pro kterého nic nebylo nemožné. Najednou jsem mu napsala pravdu, ani nevím proč, a on mi nabídl pomoc. Krátce po revoluci odešel do Německa, kde léta pracoval.
A pak si v Krušných horách, poblíž Klínovce na druhé straně hranice, otevřel vlastní podnik. Napadlo ho, že bych mohla dělat u něj a zároveň se mu starat o domácnost. Mělo to jen jednu podmínku. Musím se za dva měsíce naučit německy tak, abych se domluvila. Peníze, které mi za to nabídl, byly pro mě jako sen.
Risk je zisk
Učila jsem se proto od rána do večera. Brečela jsem u toho, protože jsem měla strach, že když tohle nezvládnu, čeká mě do smrti už jenom bída. Uplynuly dva měsíce a já jela do Německa na zkoušku.
Byla ve mně malá dušička. Pavel se nezměnil. Pořád stejný podivín, který se buď sladce usmívá nebo cholericky vzteká, nic mezi tím. První den byl děs. Ale nutnost domluvit se s ostatním personálem mi nakonec rozvázala jazyk.
I když Pavel řekl, že moje němčina zní jako svahilština, vzal mě. Na strach jsem neměla čas. Tak už pracuji v Německu sedmý rok a z dluhů jsem už venku. Jsem šťastná, že jsem tuto příležitost dostala.
Jarka (67), Děčín
